Jaké je to žít po boku člověka s psychickými problémy? #2
A mám tu pro vás další článek se série Jaké je to žít po boku člověka s psychickými problémy?. Moc si vážím toho, že si dáte čas, tady konkrétně si dala Lucka čas a sepsala takhle krásně její pohled. DĚKUJU!
Ahoj,
jak jsem slíbila, posílám mé povídání na téma „Jak to vidím z druhé strany“, jako žena, která momentálně žije s mužem, který má určité psychické problémy. Chvíli jsem váhala, zda skutečně napsat, ale myslím, že mi samotné to moc pomůže. Málokdy se totiž najde někdo, s kým mám možnost mé pocity sdílet, i když bych to sama potřebovala. Ve společnosti jsou problémy duše skutečné tabu, které je třeba bourat! Nechtěla bych moc psát o problémech, kterými si můj přítel prochází, protože nevím, zda by mu to bylo příjemné, ale ráda bych trochu přiblížila můj pohled na věc a co mě to naučilo.
Zatím se s tím nepotýkáme moc dlouho, ale myslím si a doufám, že máme to nejhorší období za sebou. Takové to období, kdy jsme nevěděli o co se jedná a oba jsme byli vyděšení. Dvakrát se volala záchranka a chodilo se po doktorech, kteří neviděli žádnou příčinu jeho potíží. Čím dál více věcí naznačovalo, že se jedná o psychický problém. Bylo to docela pravděpodobné, protože podobné problémy se v jeho rodině vyskytují. Věděla jsem, že budeme potřebovat asi trochu jinou pomoc a snažila jsem se jej pomalu přesvědčit, ať jde za někým, kdo mu pomůže. Můj přítel však s tím nebyl smířený. Asi tohle odmítání ze začátku zažívá každý, ale v mužském provedení, a ještě s tvrdohlavou povahou se jednalo o opravdu nelehký úkol. No a tohle období bylo asi z hlediska našeho vztahu nejvíce kritické. Je to totiž ta chvíle, kdy i vám, jako druhé osobě, to opravdu hodně škodí a uvažujete, jestli by nebylo lepší odejít. (Já se totiž setkala například i s obviňováním, že za celou situaci můžu já, a to mě asi nejvíce mrzelo.) Pak vás stojí hodně síly zvládat nepříjemné stavy, snažit se pomoci a přesvědčovat, že tahle situace má nějaké východisko, ale zároveň a to zdůrazňuji, je třeba neztratit důvěru milované osoby, což je velmi těžké. Věta: „Já ale nejsem blázen“ je asi velmi častá. V takové chvíli nezbývá než vydržet a být trpělivý. Pokud se to ale nakonec podaří a vyhledá se nějaká odborná pomoc, je to už pak, podle mě, na dobré cestě…
A co mě to tedy naučilo? Důležité je mít hlavně pochopení. Vzhledem k tomu, že jsem já sama párkrát zažila záchvaty úzkosti, snažila jsem se jej v sobě vždy nalézt. Ale když se to stále opakuje a vy si říkáte, to je neskutečné, vždyť je to „jenom v hlavě“ (i když vím, že ve skutečnosti to tak není), začínáte z toho být unavení a vaše pochopení se začne vytrácet. Pak to chce jej znovu nalézt, protože to nejlepší, co můžete udělat, je být tu pro člověka, na kterém vám záleží. Dále jsem se naučila nesnažit se pomoct za každou cenu, může to mít totiž mnohdy opačný efekt a někomu akorát přehnaná pomoc škodí. Lepší je se o duševní zdraví začít více zajímat. Více si povídat a naslouchat. Možná se naučit i malinko dělat psychologa, více se ptát a méně vnucovat vlastní názory na věc. Pomalu a nenápadně předkládat různá řešení nebo inspirativní příběhy. Vlastně to může pomoci všem, uklidit si trochu v sobě a být více v pohodě.
Na závěr bych ráda přidala můj názor, a to že mi vadí mluvit o takových lidech jako o nemocných (pokud se nejedná o nějaké vážné duševní onemocnění). Myslím, že to totiž může potkat každého z nás, jen někteří pro to mají větší předpoklady dané geneticky. Jsou třeba citlivější nebo více introvertní. Zda se ale opravdu u nich něco takového projeví, ovlivňují především faktory prostředí (události v jejich životě): špatné zacházení v dětství, rozvod, nepochopení ze strany vrstevníků nebo velký stres. Může to být cokoliv, co pošle člověka na tuto nepříjemnou cestu, ale já věřím, že se každému podaří dojít do vysněného cíle…
Taky bych chtěla ještě dodat, že pokud se kvůli něčemu takovému vztah rozpadne, tak to možná nebyla ta pravá láska. Protože když jsem s přítelem začínala chodit, rozhodně jsem věděla, že má složitou povahu a tušila jsem (i když ne úplně), do čeho jdu. Náš vztah tohle všechno velmi posílilo. Vlastně mám teď pocit, že mě v životě podporuje daleko více než já jeho. Jsem moc vděčná a čím dál více si uvědomuji, jak je láska v životě důležitá a že může být i opravdu léčivá…
-Lucie S. (lucka.low)
0 comments
Děkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)