Anonymní příběh #2
Jsem moc ráda, že mi posílíte svoje příběhy a ukazujete tak ostatním lidem, že v tom nejsou sami. Taky to, že bojujete. To, že to nevzdáváte. Ať už jsou vaše příběhy jakékoliv, všechny jsou silné a vy jste skvělí a odvážní, že s tím jdete ven.
Dneska mám pro vás jeden hodně silný příběh, jehož autorka si přála zůstat v anonymitě. Respektujte to prosím a třeba jí sem napište nějaký komentář.
Děkuji ♥ #spolublazni
Vždycky jsem si přišla jiná. Trochu zvláštní, možná trochu odmítaná. Nikdy jsem neuměla projevit svůj názor, bála jsem se reakcí ostatních. Nebyla jsem ráda středem pozornosti, a proto jsem šla vždycky potichu s proudem. A naštěstí mi to vycházelo, byla jsem vždycky tou tichou a byla jsem za to ráda, i když jsem si to uvnitř sebe přála změnit. A pak se to stalo..
Začala jsem mít zdravotní obtíže, doktoři nevěděli, o co se jedná a přisoudili to jen ke stresu. Jenže nakonec se z toho všeho vyklubala diagnóza epilepsie. Snažila jsem se to brát normálně, říkala jsem si, že o tom nemusí moc lidí vědět, léky zaberou a já budu stejná jako jsem byla před nemocí. Jenže to nevyšlo. Na škole jsem byla středem pozornosti. Ta, která se ulejvá z hodin. Ta, která si hraje na chudáka a ukazuje, jak je nemocná. A to jen proto, aby ji učitelé litovali. Všichni spolužáci naštěstí nebyli takoví a já si držela svoji malou partu. Jenže léky nezabíraly tak, jak jsem si představovala. Ovlivňovaly mi náladu, vyvolávaly další a další záchvaty. Byla jsem atrakcí, když do školy přijela sanita, všichni věděli, že je to kvůli mě. Někdy jsem byla v nemocnici jen na pozorování přes noc, někdy na 2 týdny.. Všechno záleželo na tom, jak si tělo zvykne na další a další léky.
Nezvyklo si. Tělo látky z léků odmítalo a já musela podstoupit operaci mozku. S rizikem, že možná začnou psychické potíže, ale ty nebudou tak hrozné. A navíc se zbavím záchvatů a tím pádem i antiepileptik. Pár měsíců po operaci se zdálo být všechno v pořádku. Po epileptické stránce jsem byla zdravá, zvykala jsem si, že jsem (bohužel) středem pozornosti díky oholené hlavě a podobně. Můj přítel mě v tu dobu neuvěřitelně podporovat a byl rád, že jsem taková, jakou mne znal na začátku našeho vztahu. Kdy jsem se nebála, kdy přijde záchvat, který byl pro mě jeden velký trapas a kolemjdoucí jsem měla jako publikum. Jenže pak jsem spadla do propasti.
Pomalu - nejdřív nechtěně - jsem začala omezovat jídlo. Od doktorky jsem dostala doporučení na psychiatrii, kdy jsem se jí pomalu vysmála, protože já byla samozřejmě v pořádku. Měla jsem jedno sezení s primářem, který usoudil, že něco špatně je.. Nabídl mi možnost hospitalizace a já si začala připadat jako blázen. Samozřejmě jsem odmítla, před přítelem jsem o psychiatrovi tvrdila, jak by na oddělení potřeboval spíš on sám a podobně. Ani ne měsíc po tom jsem si ubrečená volala na oddělení sama. Viděla jsem, že to nezvládám. Za dva dny jsem měla nástup. Přítel už nebyl schopný mne podporovat tolik jako tenkrát. Hrozně jsem mu to vyčítala, ale zpětně ho chápu.
Na oddělení jsem nastupovala s tím, že tam budu týden, doktoři řeknou diagnózu, dají mi léky a já zase půjdu. Z týdne se těch týdnů vyklubalo nakonec šest. Rozcvička, snídaně, léky, terapie, oběd, léky, terapie, volno, večeře, léky.. Pořád dokola. Během volna jsem občas chodila ven, ale přišlo mi, jak kdyby všichni věděli, že jdu z psychiatrického oddělení a koukali na mne. Léky se střídaly stejně rychle jako ty na začátku epilepsie. Pokaždé něco jiného. Nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst,.. Byla jsem podvyživená a líbilo se mi to. Nechápala jsem svoje stavy.. A to ani po tom, co jsem slyšela moji diagnózu. Úzkostně-depresivní porucha. Díky všem pokusům s léky se mi během hospitalizace vrátily i epileptické záchvaty, později jsem se od neurologů dozvěděla, že operace nezabrala.
Jsou to dva roky, co s mojí přesnou psychiatrickou diagnózou žiju. A abych řekla pravdu, dodnes ji nechápu. Stačí pouhé slovo a já brečím. Jsem neuvěřitelně citlivá a nesnáším se za to. Přítel se snaží jak jen může, ale už nemá energii. Zlepšila jsem se v jídle, přibrala a začala se za to nenávidět ještě víc. Začala jsem si ubližovat, potřebovala jsem psychickou bolest zahnat tou fyzickou. A zatím se toho bohužel držím.. Chodím na terapie, jím spousty léků, ale vlastně ani nedokážu odpovědět na otázku, co by mne udělalo šťastnou. Možná jen to, abych tohle nikdy nemusela zažívat. Není to jen smutek. Ale kdo to nezažil, ten to doopravdy nepochopí. A pokud si lidé myslí, že se o tom dá jen tak mluvit a vysvětlit to, tak se mýlí. Zkuste mluvit o něčem, co vlastně nevíte, co je a jak se během toho cítíte..
Všem spolubláznům držím palce. Snad to všechno jednou překonáme.
0 comments
Děkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)