Příběh Yarilo
Další příběh je tady. Děkuju za odvahu ♥
Ahoj, svoje jméno neuvedu, protože to vlastně ani není moc
důležité…
Mě by vlastně nikdy nenapadlo, že mě mohou chytnout
psychické problémy. Kromě rozvodu rodičů, když mi byly 4 roky, mě nepotkalo nic
závažného. I přes ten rozvod jsem měla vždycky parádní rodinné zázemí a rodiče
spolu vychází ve velmi dobrém přátelském duchu, protože jsou to oba strašně
fajn lidé. Táta za mnou od té doby jezdí každý týden na návštěvy, doteď, i když
už mi je 23 let. Vždycky jsem měla plno koníčků, byla jsem úspěšná ve škole,
nenapadá mě nic, co by mi chybělo.
V té době jsem to ještě neuměla pojmenovat - první
náznaky problémů nastaly přesně v ten den, kdy jsem měla psát testy
k přijímačkám na medicínu. Trému v pravém slova smyslu jsem neměla a
věděla jsem, že to jdu jenom zkusit, protože jsem více zatoužila po jiné škole.
V aule, ve které jsem tenkrát seděla, mě chytla závrať. Bylo to, jako když
se lavice houpají a otáčí jako pouťová atrakce. Podobný problém jsem měla ještě
asi měsíc, přicházelo to a odcházelo a já to ignorovala, protože mě to
v ničem neomezovalo. Zatím.
Panická porucha se potom začala pozvolna rozjíždět, společně
jsme prošly první dva roky na vysoké. Začalo to nenápadnými extrasystolami,
které jsou cítit, jako když vám vynechává srdce a někdy zase, jako když vám
puká v hrudi obrovský popcorn. Bylo jich víc a víc a já trávila víc a víc
času měřením vlastního tepu a zkoumáním, jestli mi srdce nepřestane bít úplně.
Krize, při kterých jsem nemohla přestat sledovat svou srdeční činnost a jiné,
ve většině případů úplně normální činnosti uvnitř těla (ale co kdyby normální
nebyly!), byly čím dál tím častější. Nejhorší to bylo během usínání.
Za ty 2 roky jsem se nechala příbuznými 2x odvézt na
pohotovost, jednou jsem dokonce odjela dříve z dovolené, protože jsem tam
nemohla vydržet. Vždy mi změřili EKG, tlak a nezjistili nic špatného. Poprvé se
mě zeptali, jestli nemám nějaké problémy v životě, pamatuji si, jak jsem
řekla zdravotní sestře „já jsem vlastně úplně spokojený člověk.“ A byla to
vlastně pravda. Uzavřelo se to s tím, že mám nervy ze zkouškového období a
učení se patologie, interny a podobných předmětů tomu nepřidá, když se tam
pořád setkávám s různými tělesnými příznaky nemocí. Odnesla jsem si
lexaurin, ale nikdy jsem ho neměla.
První návštěva pohotovosti mě na nějakou
dobu zklidnila, věděla jsem, že mi fyzicky nic není. Podruhé už mě to ale
neuklidnilo, spíš jsem byla ještě zoufalejší, protože mi tam v podstatě
neuměli pomoct. V té době už se mi pauzy mezi jednotlivými panickými
záchvaty zkrátily natolik, že skoro vymizely. Srdce mi bilo neustále jako o
závod a dost nepravidelně, což je samo o sobě dost únavné, bránici jsem měla
jako zkamenělou, jakákoliv fyzická námaha to ještě zhoršovala, protože to tep a
dýchání ještě zrychlovalo a zesilovalo, a to mě strašně děsilo. Cítila jsem se
jako v ohrožení života, i když jsem v ohrožení života nikdy nebyla. Závratě
trvaly. V nohou jsem měla konstantní pocit, že mě neunesou. Připadalo mi,
že se všechno hroutí, všechno je nezvladatelné a neovladatelné, nejvíc já
samotná. Pamatuji si, jak jsem čekala na vlak, a když přijížděl a já stála na
nástupišti, měla jsem hrůzu z toho, že nevydržím stát na místě a skočím
pod něj, i když jsem přesně to strašně nechtěla. Do toho jsem si neustále
připadala, že omdlím. Nikdy se to nestalo a vlastně jsem reálně omdlela jen
jednou v životě jako dítě, když jsem měla horečku, ale ten pocit byl prostě
moc silný a pronásledoval mě nakonec úplně všude.
Všechno, co mě kdy bavilo, se
tímhle zastínilo, protože jsem cítila konstantní hrůzu a selhání z toho, že si
se sebou neumím poradit. A panika ještě zesilovala, když jsem si něco chtěla
užít. Užívání a prožívání přestalo existovat, pocitově už šlo jenom o přežití. Věděla
jsem, jak moc je to všechno iracionální, ale dělat jsem nemohla nic. Nechávala
jsem to v sobě naplno bujet
Jako zarytý introvert jsem všechno dokázala skrýt. Spolužáci
mi říkali, že by chtěli být pořád tak v klidu jako já. Ve škole se mi
pořád dařilo, jakoby nic. Jen nejbližší (moje mami) něco poznala, protože mě
zná nejlépe. Dokonce mi už jednou poradila, jestli bych se neměla jít zeptat na
psychiatrii, která je hned vedle ordinace oční lékařky, kam obě chodíme. Řekla
jsem jí tenkrát, že to musím zvládnout sama. A teď jsem to nezvládala ani
trochu. Věděla jsem, teď už úplně jistě, že mám panickou poruchu, protože jsem
o ní hodně četla. Vše odpovídalo.
Před rokem a půl, když se k tomu všemu dostavila snad i
deprese a všechno postrádalo smysl, jsem tam zavolala. Doktorka měla plno,
vzala by mě prý nejdřív až za 2 měsíce. Zhrozila jsem se. Pochopila, že je to
špatné. Vtěsnala mě do termínu už za týden. Přišla jsem, řekla jsem všechno. Už
jen samotný rozhovor s odborníkem byl úlevný. Začala jsem brát léky. A
hlavně jsem s tím šla ven. Možná jen díky té první „osudové“ návštěvě
psychiatrie, která byla jako každá jiná návštěva lékaře, až na to, že mnohem
víc fajn, jsem dodělala školu, našla práci a život zase přináší radost, ne jen
nekončící strach.
A bylo to. Je mi jasné, že ne každý má takové štěstí jako
já, léky mnohdy nezabírají, okolní svět klade pod nohy další a další překážky a
tak dále, každý to má jiné. Všichni si ale zaslouží se toho zbavit, znovu
získat naději na normální plnohodnotný život. Takže, až někdy budete na dně,
nebojte se vyhledat pomoc. Neudělá to z vás blázna, slabocha, ani nic
z těch dalších trapných věcí, které jsou s tím někdy spojovány a
určitě by to tak být nemělo. Všechno se může zdát neřešitelné jako v mém
případě a přitom stačí tak málo, aby utrpení skončilo nebo aby se alespoň o hodně
zmenšilo.
Přeci jen to není jednoduché se takhle svěřit. MOC DĚKUJU!
1 comments
Děkuji za Váš příběh. Jsem na jednu stranu ráda,že takové věci nezažívám sama. Držím palce a přeji hodně štěstí 😊
OdpovědětVymazatDěkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)