Deprese po porodu
Nedávno jsem se na instagramu zeptala, jestli tam nemám nějakou maminku, která si prošla poporodní depresí. Přišla mi jedna zpráva od odvážné maminky Katky. Jsem moc vděčná, že se svěřila a může tak ukázat ostatním maminkám, že to jde zvládnout!
 |
| http://grumeautique.blogspot.com |
Všechno
to začalo už těhotenstvím. Naše štěně muselo na operaci, a odneslo si z toho
bakteriální infekci v páteři. Nemohl skoro chodit a při každém pohybu plakal.
Já byla tou dobou ve 3 měsíci, a dalších 5 měsíců probíhala léčba, která nás
stála všechny peníze. V noci mě budil jeho nářek, a tím myslím opravdu ryk, co
slyšel každý soused na patře , takže každou noc jsem se budila v šoku.
Pokračovalo
to takhle až do září, termín jsem měla začátkem listopadu. Během těhotenství se
samozřejmě vlivem okolností hodně zhoršil i vztah s partnerem, byla jsem
podrážděná, chodila jak tělo bez duše. Porodila jsem předčasně o 6 týdnů. A
tady to začalo být horší. Syna jsem po náročném porodu viděla až druhý den,
musel do inkubátoru. Vůbec jsem nechápala že jsem máma, nebyl se mnou, byl
dokonce na jiném oddělení a já pořád brečela.Na šestinedělí nebylo místo, a tak
jsem byla na gynekologii.
Na pokoj jsem dostala slečnu po potratu, paní s
rakovinou před operací, později dvě slečny co šly na přerušení. Vidět je po
zákroku a od krve byla v podstatě rutina. To mi nepřidalo. Nemohla jsem kojit,
nešlo to. V nemocnici mi nikdo nijak zvlášť nepomohl, takže jsem neustále brečela, že nejsem pořádná máma. Dny ubíhaly, a sestry se chovaly jako bych je štvala.
Byla jsem nejpomalejší na oddělení. Jednou jsem sestru i slyšela jak říká že
jsem neschopná a pomalá. Aby taky ne, když si mě tam nikdo pomalu nevšímal.
Doktorka mě vyšetřila a řekla, že nikdy nebudu schopná kojit. Ok. Abych se
dostala k věci, přeskočím další dny v porodnici. Byla jsem tam dohromady 3
týdny. Jeli jsme domů, a všechno bylo mnohem lepší. Vztah s partnerem ale moc
ne, byl podrážděnější, a nebo já naopak moc citlivá. Brečela jsem každý den.
Někdy radostí, jindy smutkem že jsem syna přivedla do vztahu jako je tenhle. A
pak se to stalo.
Šla jsem s kočárkem a naším psem ven. Ve dveřích jsem potkala
souseda S kamarádem. Oba opilí. No nepřekvapilo mě to, je to ten typ co pije
kdykoliv to jde. Když jsme se vraceli, šel se svým psem ven a neměl ho na
vodítku. Abych to zkrátila, 50 kg pes skočil na moje štěně a začal ho cupovat.
Ječela jsem, brečela jsem, kočárek stál uprostřed toho všeho, a tak jsem ho
odstrčila dál a šla bránit moje druhé dítě. Skončila jsem pokousaná, a můj pes
taky. Soused na mě potom ještě přišel nadávat k našim dveřím že jsem hysterka.
Zavolala jsem záchranku, policii.. nevěděla jsem co dělat. Všude jsem měla krev
a já nevěděla kdo z nás krvácí.
Od té doby jsem před očima každý den měla
obrazy jak ten pes trhá mého syna. Jak mi převrátí kočárek a roztrhá ho. Jak mi
zabije psa. Jak pokouše přítele. Obrazy toho, co by se stalo, kdyby...Jak se k
nám skrz zeď dostane a nastane peklo. Ještě teď když to píšu je mi zle .
Přestala jsem chodit se psem ven. Vše obstarával přítel. Se synem jsem chodila
na procházky ve strachu a ozbrojená. V noci jsem nespala, když šel přítel se
psem pokaždé jsem se klepala. A pak přišla úzkost. Z ničeho nic. Při sebemenší
hádce třes, nemohla jsem se nadechnout, ztěžkly mi nohy a nešlo nic dělat. Jen
jsem brečela. O syna jsem se zvládla starat, dávat mu všechno po potřebuje,
hrála si s ním...ale o sebe už ne. Začala jsem mít návaly paniky v autě, v
obchodě...venku. Kdykoliv jsem viděla psa bez vodítka , řvala jsem na přítele
ať něco udělá. Všude jsem viděla nebezpečí. Přítel udělal krok, a řekl že se
odstěhujeme.
Během hledání bytu se nic nelepšilo, a mě začalo docházet, že musím
začít něco dělat, nebo se zničím. A tak jsem vzala psa ven. Jen já a on. A
pepřák. A můj strach. Bylo to hrozný. Poprvé jsme byli venku asi 6 minut. Ale
po přestěhování jsem začala čas navyšovat. Začala jsem bojovat proti všemu co
mě brzdilo. Můj svět se pomalu začal zlepšovat. Potom ale přišla další rána.
Mamka má rakovinu. Z ničeho nic další šok. Znovu deprese. První operace.
Úzkosti. Metastáze, druhá operace. Chemoterapie. Mamka nemá vlasy, jdeme koupit
paruku... ale když je ona tak statečná, jak bych já nemohla být? Bojujeme
společně, zdají se mi strašné sny, občas hledám sama sebe, strach je ve mě pořád, ale
nechci ho nechat vyhrát. S přítelem jsme teď zasnoubení, a šťastnější než kdy
dřív. Vím že bez něj bych byla troska, pomohl mi a byl silnější když já nemohla
. Není to snadné a asi už nebude, ale u mě to bylo hodně o přístupu a překonání
sama sebe.
0 comments
Děkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)