Anonymní příběh #3
Za tenhle příběh bych chtěla jeho autorce velmi poděkovat, protože sdílet takovou věc musí být obtížné. Chtěla ho ale sdílet, aby třeba pomohl dalším z vás. ♥
Měla jsem úplně normální a obyčejné dětství. Jako každý
jiný. Od cca 12ti let jsem měla každou chvíli nějaký jiný „love crush“…až do té
doby, než mi bylo 18 let. To jsem poznala JEHO. Byla to láska na druhý pohled.
Na první to bylo „velký špatný“. Mamce se líbil, což pro mne znamenalo, že mi
prostě MUSÍ být nesympatický.
Každopádně po nějaké době jsme si začali psát. Nejdříve o
běžných věcech, pak už o těch osobních a intimních. Byl mi vrbou a mohla jsem
mu říct cokoli. Vždy mi rozuměl a byl prostě „má krevní skupina“. Největší
benefit byl, že měl stejný smysl pro humor.
Přišlo první rande, chození…a tak nějak jsme postupovali dál
a dál. Ukázal mi svou rodinu. Řekl, co je na ní špatně a co dobře. Zkrátka mě
varoval a řekl co a jak. Já mu představila svou DOKONALOU rodinu a nechápala
jsem, že v nějaké rodině můžou být i problémy s mezilidskými vztahy.
A už vůbec jsem nechápala situaci, že si nerozumí se svým otcem. Vždyť rodiče
jsou vždy ti NEJ!
Pak si začal všímat věcí, které já jsem neviděla. Neviděla
jsem je dlouho. Roky. ROKY. Nic moc mi ale neřekl. Jen se občas zeptal nebo
podivil nějakým skutečnostem, které jsem já brala jako normální.
Najednou se něco dělo. Byla jsem nespokojená. Smutná.
Zamyšlená. Plná strachu a úzkosti. Často jsem plakala. Proč? Nevím. Všechno
bylo v pořádku. Všechno bylo tak jako vždy. Jen já jsem se začala cítit
hůř a hůř. Došlo to do takového stavu, že jsem nechtěla vylézt z postele.
Chtěla jsem se ukrýt před světem. Nebyla jsem schopná chodit do práce. Do
práce, kterou jsem chtěla. Navíc jsem seděla v kanceláři s mamkou,
takže jsem byla přece v bezpečí. Proč bych nechodila do práce? Proč se mi
z toho pomyšlení zvedá žaludek? Mám průjem, spím každý den od 21:00 do
14:00…prostě jsem zaspávala dobu, kdy jsem měla být v práci. Když už jsem
se do práce odhodlala, trpěla jsem, bolel mě žaludek, bylo mi špatně a chtělo
se mi brečet. Často jsem se třásla a bylo mi na omdlení.
Jednou, když jsem byla přesčas, napsala jsem mail
psycholožce, kterou jsem našla náhodně na internetu. Že za ni chci přijít…ale
nevím proč. Prostě to potřebuju. Během chvíle se ozvala a napsala termín, kdy
mám přijít. A tehdy to začalo…
Začala jsem JÁ!
Dorazila jsem k psycholožce a popisovala jí svůj úplně
normální život. Nevěděla jsem, co se mi děje. Možná jsem fyzicky nemocná, ale
cítím, že je to psychické. Ale nemám k tomu důvod. Rodina je ideální,
přítel je perfektní. Práce je sice mizerně placená – v kanceláři, ale
minimální mzda. Ale to mě tak netrápilo. Co se děje??!! Potřebovala jsem
pomoct, ale nevěděla jsem s čím.
Párkrát jsme se setkaly. Mluvila jsem s psycholožkou,
která mi od první chvíle sedla a důvěru si získala skoro okamžitě. Cítila jsem
se v bezpečí a prostě jsme si povídaly. Ale pořád nic. Problém nebyl. A
pak přišla otázka na mojí mamku…na mého strejdu. Paní psycholožka mě vzala za
ruku, protože věděla, že mi to dochází. ANO, strejda, u kterého jsem byla každý
víkend a prázdniny od svého narození, mě sexuálně obtěžoval. Došlo mi to zřejmě
později než mé psycholožce. Zhroutila jsem se, brečela jsem. Došlo mi, že se to
dělo více než 15 let a to před očima mé matky, která se mě ani jednou
nezastala.
Neochraňovala mně. Právě naopak, když se mi to nějak nelíbilo, byla
proti mně. Strejda je prý nemocný, tak to „musím vydržet“. Mé psychické
zhroucení se vyhrotilo tak, že jsem nedokázala s mamkou pracovat. Jednou
jsem byla v kanceláři sama – dodělávala jsem důležitou práci a najednou mě
přepadl záchvat úzkosti. Rychle jsem opustila kancelář a jela domů. Pak rovnou
k lékařce. Řekla jsem ji, že chodím k psycholožce…plakala jsem a
klepala se…přesto jsem ze sebe vše vysypala a řekla, že do kanceláře se
nedokážu vrátit. Nechci matku vidět. Ona mi, s pochopením, napsala
nemocenskou. Doporučila mi zařídit si odchod z práce. Poslechla jsem ji.
Pracovní smlouva mi končila za chvilku a ona mi do té doby tu nemocenskou dala.
Hlavně abych byla v pohodě. Utěšovala mě a řekla, že jsem statečná a povzbuzovala
mě. Dodnes jsem ji za to vděčná.
Všechno jsem potom popsala psycholožce, která absolutně
pochopila, že jsem došla k pochopení celé své situace. Najednou vám prostě
začne vše dávat smysl. Najednou si vzpomenete na detaily z dětství a vše
si pospojujete. A to – přiznávám – že kdybych to nezažila na vlastní kůži, tak
nedokážu pochopit, že mozek něco takového opravdu vytěsní. Donutí vás potlačit
trauma s cílem: PŘEŽÍT.
Na nemocenské jsem byla cca půl roku. Celou tu dobu jsem se
věnovala sobě a svým pocitům. Myslela jsem, že když mi to všechno došlo, půjde
to jednoduše napravit. Všechno řeknu mamce, ta mě pochopí a začneme od začátku.
Postavíme svůj vztah na pravdě a všechny psychické problémy vyšumí. Uzdravím
se. Paní psycholožka mě však varovala, abych při konfrontaci počítala i
s jiným výsledkem než jen s pozitivním přijetím. No, moc jsem jí
nebrala vážně. Moje mamka je ta ideální, takže se není čeho bát. A bylo…nic
z toho reálně má mamka nepřijala. Ano, dělala, že vše chápe, ale po vyslechnutí
vše otočila proti mně. Všechno byla údajně moje vina. Měla jsem to říct hned,
měla jsem to řešit hned a podobné výmluvy. Přitom já si vzpomínala na situace,
jak brečím, celé víkendy u strejdy pravidelně nespím, protože se bojím, že za
mnou v noci přijde. Jedinou oporou tam na vesnici mi byl můj pes, který to
tak nějak vycítil a od té doby, co se tyto sexuální narážky děly, tak začal
spát u dveří mého pokojíku. Byl to můj strážný anděl. Není divu, že se narodil
ve stejný rok, den i měsíc, kdy jsem se narodila já. Beru to tak, že sem
přišel, aby mě ochránil. A pokračoval v tom přesně do té doby, kdy jsem to
potřebovala. Cca do mých 17ti let, kdy mi odešel „za duhu“. Potom jsem trávila
víkendy s přítelem, kterému jsem nakonec – po pár letech – sdělila svůj
pravdivý příběh. Mého strejdu potkal jen 2x v životě, ale prý hned věděl,
že je něco špatně. Prý ho mrazilo z toho, jak se na mě díval. Nikdo jiný
to neviděl, jen on. Ani já sama jsem na to nepřišla do té doby, dokud jsem se
naprosto nesvěřila odborníkovi.
Troufám si tvrdit, že dotyčná psycholožka (s kombinací
chápající obvodní doktorkou) mi zachránily život. Pochopila jsem, že mamka
nikdy chybu neuzná. Nikdy se nepřizná k tomu, že selhala v tom
největším úkolu – chránit mě. A dobrovolně přihlížela tomu, že jsem byla sexuálně
obtěžovaná. A nestojí to jen na mamce…viděli to všichni: babička, teta, strejda…sestřenice
(která na tom byla stejně jako já). Všichni to věděli, ale jen tomu přihlíželi.
Byla to prý „sranda“, kterou jsem nepochopila.
NENÍ sranda, když vám každou chvíli někdo cvrnká do bradavky
přes tričko od 3 do 18ti let. Není sranda, že na vás nevhodně sahají. Nemůžou
vám říkat nevhodné sexuální věci jen proto, že je těší, že to posloucháte. Není
sranda, že z toho natahujete při každém jídle, kdy je strejda v blízkosti.
Není sranda, že nespíte ani jednu minutu, ani jednu noc, kdy spíte se strejdou
pod jednou střechou (u mě to bylo každý víkend!!! vč. prázdnin). Spala jsem
jen, když odešel z domu a měla jsem po ruce svého psa. To jsem si potají
zdřímla přes den. Tohle všechno prostě není v pořádku.
Ale i tak jsem vděčná, že jsem měla to štěstí narazit na tak
skvělé dvě lékařky. A taky jsem si našla skvělého přítele, který se za pár týdnů
stane mým manželem. Jsem opravdu vděčná za to, že jsem se dokázala postavit
k této situaci čelem. Děvčata, ženy, vy, které se nacházíte v podobné
situaci, nebojte se…možná se vám bude na chvíli zdát, že stojíte samy proti
celému světu, ale věřte mi, stojí to za to!!! Seberte odvahu! VY za to
stojíte!!!
0 comments
Děkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)