SIMČA
Po delší době mám pro vás nový příběh, tentokrát od Simči. ♥
Všechno to začalo
tak najednou
Doufám, že tyto řádky
někomu pomohou, třeba se jen najít tam uvnitř. Někdy je to to nejvíc..
Životem jsem si
létala jako pírko, všechno bylo tak jednoduché, žádné starosti, hádka s mámou
nebo tátou byla jediná vada na mém skvělém dni.
Byla jsem štastná. Život jsem si neuvěřitelně užívala. Sebevědomá holka,
která byla podporou pro ostatní, jelikož ostatní si mysleli, že ona trápení nemá,
což měli pravdu.
Najednou to vše
začalo, končilo léto, začínal podzim a já se přestala cítit ve své kůži. Vše
jsem sváděla na špatné období, že to přejde, ale nic…Sakra! pořád nic.. bylo to
horší a horší.. mé pocity uvnitř byly něco neskutečného. Měla jsem kolem sebe úžasné
milující lidi, ale i tak jsem se cítila sama. Sama jako kůl v plotě, né jako kůl
v plotě, jak opuštěný nepochopitelný tvor v tak složitém světě.
Blbá malá holka,
která se neuvěřitelně trápila uvnitř, ano tak tohle jsem byla já. Věděla jsem, že
to musí na povrch, opravdu jsem to už dál nemohla skrývat, přesto jsem se s tím
chtěla vypořádat sama a tak přišel na řadu internet a informace z něj mi udělaly
ještě hůř. Hltala jsem každý řádek a najednou mi přidalo, že každá nemoc pasuje
přímo na mě. Tragické konce těchto nemocí a příběhy lidí kteří prožívají nějaký vnitřní boj mi dodaly sílu otevřít se a vše
vypustit na povrch.
Přišlo zklamaní v
podobě ve které jsem předpokládala.. nepochopení mých problémů, které každý smetl pod koberec.
Nikdo nevěřil, že zrovna já mohu mít takové trápení a problémy. To, jak se mi
každý snažil namluvit, že já si něco namlouvám, největší pocit bezmoci který jsem
zažila, byl to horší pocit než se odhodlat to vůbec říct.
První adventní neděli
jsem chytla svůj první velký panický záchvat. Nejde popsat slovy jak jsem se cítila,
přesto jsem se s tím chtěla vypořádat sama. Šlo to, těžce, ale šlo, jen okolí začalo
zjišťovat že už to nejsem úplně já. Z každodenních činností se staly nepředstavitelné
problémy. Jít do školy, večer do sprchy, do obchodu? Nepředstavitelné! Ale já věděla,
že musím bojovat, překonávat svoji komfortní zónu.
Netrvalo dlouhou a byla přede mnou
největší zkouška mé psychiky. Tu jsem bohužel nezvládla, možná vlastně bohudík.
Konečně se začalo něco dít! Najednou mi začali věřit, každá holka přece touží si
před Vánoci zajet nakoupit do Vídně nějaký hezký hadříky, ale já tuhle nabídku
odmítla. Moje tělo a mozek jen z této představy začínal šílet. Moji nejbližší začali
zjišťovat co mě to vlastně trápí. Nikdo s tímto neměl velkou zkušenost.
Dál jsem chodila
do školy a přežívala každý další den. Celé noci nespat, ráno vstát, jít do školy
a dělat jako nic, pro mě už nic zvláštního. To co se uvnitř mého těla pralo a
odvádělo moje myšlenky už tam nechci nikdy mít. S odstupem času jsem na sebe
hrdá. Zbýval týden do Vánoc a moje ataky vyústily do stavu, kdy jsem musela
odejít ze školy a 3 měsíce jsem se tam nevrátila. Vlastně si ani nepamatuju co
se v ten okamžik stalo, najednou to na mě přišlo, já měla pocit, že kolabuju a
už jsem čekala na mámu, která pro mě přijela.
Rodiče mi
domluvili schůzku s psycholožkou, myslela jsem, že jsem zachráněná, bohužel po
odchodu z její ordinace dostali rodiče pouze vizitku na psychiatričku, která měla
nejkratší čekací dobu a také vizitku na psychiatrickou pohotovost.
Tyhle okamžiky
jsem měla chuť vše zahodit. Nebavilo mě tady být. To nucení do různých aktivit,
měla jsem pocit, že zešílím. Moje oblíbené místo byla postel a jako kulisu
poslouchat písničky, koukat na seriály či filmy. Do toho všeho ještě stres z
rozvodu rodičů, kteří na sebe vzájemně házeli vinu, kdo za moje problémy může.
Stoprocentně nejhorší období mého života!
Byla přede mnou návštěva
u psychiatra, v autě jsem začala brečet, že to vlastně nemá cenu, moje myšlenky
byli jen na to, kde by mě mohli zavřít. Táta mi slíbil, že tohle nikdy nedopustí.
Dodržel to. Po první návštěvě jsem byla zklamaná, všechny otázky mi přišly tak
zbytečné, ale dostala jsem léky - antidepresiva. Najednou jsem v rukou držela čtyři
krabičky léků, které jsem ani nevěděla s čím mi mají pomoc, jelikož moje diagnóza
pro mě byla skryta. První 3 týdny, se nic nedělo. Pořád mi bylo hrozně a opětovné
nepochopení, že opravdu za týden nebudu zdravá. Stranila jsem se lidí okolo mě,
nechtěla jsem kolem sebe rodinu ani kamarády, dny ale plynuly a já začínala
pociťovat úlevu. Zase se mi vracela chuť do života.. Uplynuly měsíce a reakce mého
těla na antidepresiva se objevily ve
formě masivního přibírání po obezitu. Holka, která vážila 55 kg se za rok vyšplhala
na 105 kg. Chápu, je to k neuvěření, ale opravdu se to stalo. Opět jsem na tom psychicky
nebyla dobře, jelikož jsem byla zvyklá, že moje postava oplývala lichotkama.
Dál
jsem zobala prášky a žila normální život. Rozešla jsem se po dvou letech s přítelem,
který mi už opravdu nebyl oporou, i když se mi to na první pohled zdálo.
Kdyby toho na mě
nebylo málo, začali problémy ve škole, kde jsem to přestávala zvládat a to, že
mám za rok maturovat byl pro mě dobrej vtip.
Stres ze školy
mi dělal obrovské střevní potíže, které se zpočátku zdály, že mají úplně jinou
příčinu. Bohužel za vše mohla psychika. Přešla jsem na novou školu. Díky těmto
problémům jsem za velmi krátkou dobu shodila hodně kilo, i když ne úplně zdravou
cestou. Neuvěřitelně mi to pomohlo i tam uvnitř. Díky mému kamarádovi,teď už příteli,
jsem zažívala ty nejkrásnější prázdniny plné úžasných vzpomínek a už v tomto čase
jsem se rozhodla přestat brát antidepresiva.
Uvnitř sebe jsem věděla, že už je nepotřebuju.
Tohle by si měl rozhodnout každý sám, nikdo nemá právo v
této situaci rozhodovat za něj. Můj nejlepší kámoš byl a stále je Atarax, díky
kterému se cítím skvěle a vím, že pokud to na mě přijde, nenechá mě v tom! Myslím,
že ještě nic vyhraného nemám, ale půl roku bez léků je za mnou a potřeba vzít
si Atarax byla minimální. Nedokážu si už představit ty neprospané noci, dny plné
smutku, hrůzné představy v mé hlavě. Po půl roce mám dole více než 30 kilo bohužel,
mi zůstaly nehezké strie, ale myslím, že je to vzpomínka na to, co jsem zvládla!
Nikdy jsem se necítila štastnější!
0 comments
Děkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)