Nepracuju?
„Chodíš do práce?“, „Co děláš po škole?“, „Tak už pracuješ?“,
„A co děláš ty?“
„A proč? „Děláš teda něco jinýho?“
Příklady otázek, při kterých mě vždy zatrne. „Co mám teď
říct? Budu vypadat blbě.“ Většinou ze mě vypadne, že jsem prostě doma. Když
jsem byla po střední škole, všichni se samozřejmě ptali na vejšku. Já tam moc
chtěla, ale ne. Tělo mě zastavilo. A tak logicky přišly otázky na práci. Hodně
lidí o mě nevědělo a spousta lidí ještě neví, že mám psychické problémy. A tak
se ptají.
Věřte mi, radši bych chodila do práce, měla peníze a mohla
někam vyrazit, než sedět doma a mít určený vycházky. Ano, mám neschopenku a mám
vycházky. Super věc, to vám řeknu… Návštěvy ÚP jsou pro mě noční můra. Tep 130. Třes. Bušení srdce. Takhle asi
vypadám, než přijde na řadu moje číslo. I když tam jdu už po několikátý, je to
vždycky stejný. Pak u slečny sotva něco řeknu a odcházím. Doma lehnu a spím.
Další dny spím a spím. Minimálně dva.
Je to takový výdej energie na jednu blbou Návštěvu ÚP, že
pak mi tělo nefunguje. Takže asi takhle to já mám. Bez práce, neschopenka,
vycházky. Nic víc prostě nezvládnu. Moje 2 pokusy nastoupit do práce skončily
záchvatem.
A tak jsem doma. Holt né vichni mají to štěstí a jsou ve své
práci spokojeni nebo když už ne, tak alespoň do ní můžou jít a hledat třeba
místo jiné. Mě při slově práce je okamžitě špatně. Není to tím, že by se mi
nechtělo. Jéééžiš jak já bych chtěla práci. Ale prostě úzkosti, strach a
panika. To je ta odpověď.
A jak už to při úzkosti bývá, hlavou se mi honí ty nejhorší
scénáře a myšlenky. „Něco pokazím.“, „Nepůjde mi to.“, „Bude tam spousta lidí,
co mě budou posuzovat.“ Děsí mě zodpovědnost. Maximálně. Prostě že něco pokazím
a už se tam nikdy nebudu chtít vrátit. Něco špatnýho se kvůli mně stane. Budu
mít problémy. Něco nebudu vědět. Je toho spousta, co se mi při slově práce honí
hlavou. Tohle je jen pár příkladů.
A pak je tu další věc- výčitky a srovnávání se s ostatními.
Výčitky mám hodně často ve spojení s různými věcmi. Ve spojení s prací
jakbysmet. To, že nemůžu do práce, mojí psychice taky nepřidává. Cítím se
tak..jak to říct.. bezcenně. Nemůžu ničím přispět rodině. Nezvládnu to, co
ostatní zvládají běžně. A je tu srovnávání. Všichni to zvládaj, někdo se do
práce dokonce i těší, ale já ne. Mě to vážně děsí. A ty výčitky mě úplně užírají a není den, kdy bych na to nemyslela. Na to, že to nezvládám. Že nejedu podle tě nepsaných "pravidel".
A to, jít do práce je věc, se
kterou neumím pracovat a která mě hodně trápí. Jenže se přes to nedokážu
přenést. Nenaskočí mi v hlavě žádný pozitiva. V tu chvíli přijde
panika. A mě naprosto pohltí.
Bojuju s tím a asi ještě bojovat budu. Snažím se ale
nesedět doma na zadku a tvořit. Tvořit pro radost vám, ostatním, a tím dělat
radost i sobě. Proto maluji. Abych měla potěšení a alespoň nějakou tu
kačku. Doufám, že se to bude šířit a
budu malovat víc a víc. Zlepšuje mi to komunikaci s lidmi (jedině přes
zprávy). Celkově dělám alespoň něco. Něco, co můžu, co mi tělo a mysl dovolí.
Nečekejte, že každý automaticky zvládá to, co ostatní. Je
daný určitý vzorec. Základka, střední, u někoho vejška, práce… a pak
svatba,dítě, no znáte to :D Ale bohužel to tak všichni nemají. Není na tom ale
nic špatného. To si musím pořád opakovat i já. Prostě mě potkaly problémy a až
se vyřeší, přijde ta správná práce. :) Už se těším, až bude článek o tom, jak jsem zvládla mou novou práci! (Už aby to bylo...)
 |
| Chci a najdu svojí vysněnou práci. |
S láskou, K.
1 comments
👍👍👍😘
OdpovědětVymazatDěkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)