Naše výchova a vzdělávání- v rodině, ve společnosti, ve škole, na střední škole, na univerzitě- v nás vytváří napětí. A podstatou toho napětí je to, co "byste měli" dělat.
Takhle to jde celý život- pronásleduje vás to jako noční můra, straší vás to. Nikdy nejste úplně v klidu, nedovolí vám to relaxovat. Když se uvolníte, okamžitě si řeknete: "Co to děláš? Ty bys přeci neměl odpočívat, měl bys něco dělat." A když něco uděláte, říkáte si: "Co to děláš? Potřebuješ si odpočinout, jinak se z toho zblázníš- už teď jsi na pokraji sil."
Když konáte dobro, řeknete si: "Ty jsi blázen. Konat dobro se nevyplácí, lidé tě budou podvádět." Když provádíte něco špatného, řeknete si: "Co to děláš? Razíš si cestu do pekel a budeš za to muset trpět."
Nikdy se nenecháte na pokoji; ať děláte cokoliv, vždycky se za to odsuzujete.
Tohle odsuzování vám bylo implantováno. Je to největší neštěstí, jaké mohlo lidstvo potkat. A dokud se nezbavíme vnitřního odsuzování, nebudeme skuteční lidé, nebudeme prožívat radost a nemůžeme se zúčastnit oslavy, jíž je život.