Příběh Kristýnky
A mám tu pro vás další příběh, tentokrát od Kristýnky. Sama Týna píše blog (Ne)všední život. ♥ Jsme ráda, že se nebojí a jde se svým příběhem ven! Děkuju.
Přiznám se, že si toho z dětství moc nepamatuji - jsou to útržky - jak nás v mých 3 letech opustil táta, mamky (v té době) občasné sebevražedné sklony a její závislost + její pokusy najít si ideálního chlapa a tudíž x "nových tatínků"...
Z období od cca 5-6 let si pamatuji především prázdniny trávené na chalupě. Hlavní roli sehrály sestřenice a teta. Já jsem nejmladší člen rodiny a dlouho jsem se i domnívala, že to je na mne to špatné, to proč mne ponižují. Prázdniny strávené s rodinou na chatě, pro mne vždy znamenaly peklo. Každý den jsem vstávala s tím, co mi provedou, co si zase vymyslí, čekala jsem další a další (nejen) slovní útoky… Byly to neskutečně dlouhé dny, chvíle.
Jednou jedinkrát jsem se svěřila prarodičům a tetě a bylo mi vpáleno, že jsem lhářka prolhaná. Velmi důkladně mi vštěpovaly, že já jsem ta nula, to nic a já vlastně ani nevěděla proč, co jsem udělala, ale muselo to mít přeci nějaký důvod… Nevím, co by dělaly, kdyby pro mne neskočil brácha do Labe, když mě unášel proud, poté co mě tam hodily. Měly obrovskou legraci z toho, když mne mohly zamknout do napůl rozpadlé dřevěné garáže, nebo když si mě přivázaly ke stromu a prolévaly mne sodovkou, dokud se nepočůrám. Nevím, ale myslím, že v 15 letech by už mohly pobrat trochu rozumu. Měly milion podobných pokusů a já jen čekala... To vše trvalo do mých cca 11-12 let...
Pak začala tak trochu jiná etapa - nevím, zda to přebilo tyhle vzpomínky a události ,nebo to prostě jen v té době už nebylo tak silné. Každopádně si úplně jasné pamatuji večer, kdy jsme s mamkou a jejím "přítelem" byli na bráchovým plese k výročí jeho gymplu... Mně bylo 11 (mamky závislost už byla docela slušně rozjetá) a už jsme s bráchou chtěli jet domů, mamka měla moji opencard, tak jsem se ji jen šla zeptat, zda mi ji může dát. Naprosto jsem nečekala to, co pak následovalo...
Vpálila mi, že jsem bezcharakterní svině... Jen tak na mne tohle začal řvát. Jako milion dalších věcí si tohle další den nepamatovala. V té době jsem to začala vnímat, Trvalo to do mých 22 let (to se šla léčit)... Rodina to ignorovala a já jsem se každý den bála jestli se mamka dožije rána, jestli neumře, nezabije se. Přetahovala jsem se s ní o nůž, hlídala ji ať se s ním nezamyká v koupelně... Vydávala ji léky (hypnogen, na kterých byla závislá), ačkoliv to stejně nemělo smysl... Vždycky je dostala, když mi začala vyhrožovat, prát se se mnou... Když jsem nebyla doma, byla schopna převrátit můj pokoj naruby jen, aby je našla...Den, co den. A mne to přišlo normální... Normální starat se o svoji mamku. Doteď máme ty role trochu obráceně. Paradoxně mne to ale trochu zachránilo - ta neustálá starost, strach a péče. To jak rodina nefungovala, nechtěla to vidět ani slyšet. V 16 mne znásilnil "kamarád" a já si nemohla dovolit se složit, řešit to.
Zpětně vidím jak se můj svět smrsknul pouze na „červené puntíky“, jak jim mamka říkala, když byla mimo (i když červené nebyly..). Střídalo se to, kdy jsem je měla u sebe, a kdy jsem to nezvládla a nechala jsem jí je.
Říjen,listopad, prosinec (léčit se šla začátkem ledna) – pro mne to bylo, do určitého momentu, to stejné, jako kdykoliv předtím – strach, beznaděj, záblesk naděje, zoufalství – to vše skryté pod úsměvem. „Člověk musí sám chtít“ a v případě mamky toto platí na 100%. Začátkem prosince si vzala půjčku „na dárky“ = „na červené puntíky“. Nicméně mám za to, že už si začala uvědomovat, že je zle, že si akorát tak kope hrob… Cca v půlce prosince učinila rozhodnutí se léčit, ale nastoupit měla až začátkem ledna. Nejdelší 2-3 týdny v mém životě, kdy se s blížícím lednem ztrácelo mámino odhodlání a já si připadala jako už tolikrát předtím. Zase jen naděje a pak obrovské zklámání.
Říjen,listopad, prosinec (léčit se šla začátkem ledna) – pro mne to bylo, do určitého momentu, to stejné, jako kdykoliv předtím – strach, beznaděj, záblesk naděje, zoufalství – to vše skryté pod úsměvem. „Člověk musí sám chtít“ a v případě mamky toto platí na 100%. Začátkem prosince si vzala půjčku „na dárky“ = „na červené puntíky“. Nicméně mám za to, že už si začala uvědomovat, že je zle, že si akorát tak kope hrob… Cca v půlce prosince učinila rozhodnutí se léčit, ale nastoupit měla až začátkem ledna. Nejdelší 2-3 týdny v mém životě, kdy se s blížícím lednem ztrácelo mámino odhodlání a já si připadala jako už tolikrát předtím. Zase jen naděje a pak obrovské zklámání.
Vánoce mám trochu v mlze, jako dost dalších detailů a situací. Vyhýbala jsem se rodině, sešlostem, lidem…všemu. Mamka ve stavu, kdy se nedokázala postarat o své základní potřeby se snažila – alespoň naoko – dělat, že balí = prázdná taška a milion věcí okolo.
Přesně si pamatuji ten den. Byl čtvrtek, jela jsem s ní k psychiatričce a v pondělí měla být hospitalizována. Její psychiatrička tam nebyla, ale byl tam za ní záskok a byl očividně informovaný. Narovinu mi řekl ať jí vezmu a hned jedem do Bohnic – zavolal tam na příjem, že přijedeme. Už jsem na centrálním příjmu seděla několikrát, takže mi bylo jasné, co bude následovat – 2,5 hodiny čekání a „Já tam nechci…“ pořád dokola. Na tom příliš nezáleželo, neboť její stav byl rizikový. Když jsem se dozvěděla, že ji opravdu přijmou, jela jsem domů, abych naházela alespoň pár věcí do té tašky, ačkoliv na začátku, na uzavřeném detoxu nemohla mít vůbec nic, ani vlastní oblečení.
Mamka se začala léčit, chce být v pohodě… I já bych měla být v pohodě. Tak to nefungovalo.
Mamka se začala léčit, chce být v pohodě… I já bych měla být v pohodě. Tak to nefungovalo.
Dostihlo mne to vše. V momentě, kdy se mamka šla léčit - v ten moment se já složila... totálně - ty deprese, sebevražedný myšlenky - to mne donutilo něco se sebou dělat. Už předtím se u mne ukazovalo, že něco se mnou není OK - anorexie, kterou střídala bulimie - během měsíce jsem zhubla 11 kg. Můj oběd a současně to jediné, co jsem do sebe dokázala dostat a nevyzvracet bývala vodka s džusem a jablko. I sebepoškozování u mne gradovalo a vygradovalo to v Bohnicích, kde jsem se poté léčila. S každým říznutím jsem šla hlouběji a hlouběji do kůže. Když si to pak všimli právě tam, tak mi to ošetřili a naprosto upřímně řekli, že jsem nebyla daleko od toho, aby to dopadlo špatně. To byl zlom u mne.
Začala jsem mluvit, chodit na terapii, začít věřit tomu, že jednou budu lepší. Je to běh na dlouhou trať. Ale mám za sebou veliký kus cesty - ačkoliv před sebou ještě možná větší, ale má to smysl a především je hrozně důležitý mluvit o těch věcech.
3 comments
Nebudu psát krásný příběh, není krásný bohužel. Můžu jen napsat, hodně síly, sílu Kristýně, sílu každému z lidí kteří si tu bolest s v sobě nesou a snaží se bojovat. Takových lidí je víc než si myslíme.
OdpovědětVymazatDekuji!:)
OdpovědětVymazat♡ moje hvězda. Jedna z nejsilnějších žen co znám ♡ drž se
OdpovědětVymazatDěkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)