Můj příběh
Ahoj!
Je rok 2020 a já jsem sepsala můj příběh tak, jak na něj koukám teď zpětně. Teď, když už jsem o kus dál. Teď, když už vám můžu předat nějaké zkušenosti, informace, cokoliv si budete přát.
I tohle jsme já.
Můj příběh začíná už tak v 5 letech, kdy jsem poprvé nezvládala přes svůj stud například popřát někomu z rodiny, jezdit na návštěvy a prosazovat se ve společnosti. To ale ještě nikdo netušil, že to mohou být známky nějaké psychické poruchy, netušila jsem to ani já sama. Každý to bral tak, že jsem neprůbojná a stydlivá.
Základní škola byla bez problémů. S nástupem na střední školu se mi stav hodně zhoršil, jen to nikdo nevěděl. Všechny svoje stavy a pocity jsem tajila. Dojížděla jsem každý den na Střední odbornou školu civilního letectví. Možná vás hned napadne, jak je to super, že musím mít spoustu zážitků a že ze mě bude letuška. Nenene. Musím říct, že 4 roky na střední jsem si vyloženě protrpěla. Extrémně jsem se bála praxí, které jsme měli jednou týdně na letišti a kde jsem musela komunikovat s klienty. Nikdo si ale nevšiml, že mám nějaké problémy. Nedávala to znát a brečela před praxemi na záchodech. Bylo mi zle od žaludku. Jezdila jsem proto na letiště asi o hodinu dříve, abych se pak stihla dát dohromady. Spolužáci si mysleli, že je všechno v pohodě. Nebylo. Sebrala jsem ale všechny své síly a úspěšně dokončila střední školu složením maturitní zkoušky.
Vždycky jsem chtěla jít na vysokou školu, a tak jsem šla na přijímací zkoušky na obor, který jsem si myslela, že mě konečně bude naplňovat. Zkoušky jsem zvládla, byla jsem přijata a dokonce jsem ještě došla i na zápis. Bohužel ten všechen prožitý stres – od mala až po zápis na vysoké škole – se mi střádal na hromádku a bylo jen otázkou času, než se ta hromádka sesype.
A stalo se. Když už bylo oficiální, že na školu nastoupím, místo radosti přišel strach. Strach z nového, strach z toho, že opět budu trpět stejně jako na střední škole. Strach z toho, že budu muset zapadnout, zvládnout praktická cvičení a nakonec zápisy a zkoušky. Při téhle představě se mi zhroutil svět. A zhroutila jsem se i já. Dostala jsem svou první panickou ataku. Nástup na školu jsem ze zdravotních důvodů zrušila a tak začal můj boj, který svádím se světem a hlavně sama se sebou dodnes.
Dlouhou dobu jsem si nechtěla přiznat, asi jako každý člověk, že bych vůbec nějakou pomoc potřebovala, ještě tím spíš, že jsem introvert, a tak svěřovat se někomu se svými pocit, myšlenkami a stavy bylo pro mě nepředstavitelné. Při první velké panické atace mi došlo, že to prostě bez odborné pomoci nezvládnu. Při panické atace máte opravdu pocit, že nemůžete dýchat, třesete se, buší vám srdce jako o život. Potřebovala jsem se opravdu nutně poradit.
Bylo pro mě těžké přijmout to, že můj život žiju s lehkým omezením. To, že se musím naučit zvládat situace, které jsou pro „běžné lidi“ naprosto, dá se říct, primitivní.
Nejtěžším okamžikem byla právě jedna z atak. Byla jsem se podívat na tanečních kurzech v našem městě. Necítila jsem se vůbec dobře, ale jelikož jsem mezi kurzisty měla bratrance, snažila jsem se tam vydržet a nedat na sobě nic znát. Byla tam celá moje rodina a já si myslela, že kdybych to nezvládla, zklamala bych jak sebe, tak je. Po skončení tanečních jsem už při chůzi do auta pociťovala obtíže. Začala mě hrozně bolet záda. Jakmile jsem nasedla do auta, spustil se mi okamžitě nezastavitelný pláč. Dořídila jsem domů (naštěstí cesta trvá maximálně 10 minut). Když jsem přišla do obývacího pokoje, přišla ta pravá ataka, kterou jsem v sobě tak dlouho zadržovala. S neustálým pláčem a hrozným vyčerpáním jsem si lehla na pohovku. Začalo mi hrozně bušit srdce, třásla jsem se a rychle jsem dýchala. Tělo jsem měla zkroucené v křeči. Zablokovala se mi záda a já se nemohla pořádně ani nadechnout. Začalo mě brnět okolo úst. Mamka mě musela obkládat studenými ručníky a trošku mě „propleskávat“. Nakonec do mě dostala XANAX, což je prášek pro tzv. rychlou pomoc. Když začal zabírat, pomalu se mi uvolnilo tělo, mohla jsem se napít a nakonec jsem vyčerpáním usnula.
Když to vezmu z druhé strany, tak v mém blízkém okolí se setkávám většinou s pochopením a hlavně s překvapením, jelikož nikdo netušil, do té doby, než jsem to veřejně začala sdílet na instagramu, že se potýkám až s takovými problémy. Ale samozřejmě jsem slyšela i reakce jako „Nechápu, čeho se tak bojíš.“, „Vždyť ti nic není.“, „Každý má problémy, ono to přejde.“ a tak podobně. Od ostatních lidí dostávám kladné reakce, podporu a to mě motivuje k tomu, abych bojovala a moje zkušenosti předávala dál. Hodně lidí mi už napsalo a děkovalo za mou stránku, že jim pomáhá v tom necítit se osaměle. Že našli někoho, kdo je chápe a má podobné problémy a oni se tak necítí sami. Já osobně jsem hodně empatický člověk a vím, že tohle opravdu není sranda.
Kdybych mohla něco změnit, tak by to bylo to, že bych to určitě začala řešit dřív. Netajila bych svoje pocity. Nenastoupila bych na školu, na kterou jsem nechtěla. Bez tohohle všeho bych ale nebyla tam, kde jsem a nepomáhala bych tak dalším lidem. Takže to prostě do mého příběhu a života patří. Když se najde někdo, kdo má podobné problémy, tak u mě má vždy veškerou podporu. I když si momentálně přijdou třeba sami, nepochopení a na pokraji sil, tak mi věřte, že je nás spousta a všichni bojujeme. Zvládáme to prostě tak, jak to nejlíp jde. Každý je jiný a každý má jiné životní tempo.
Já, i když jsem empatická a kamarádská, tak jsem trochu změnila pohled na lidi. Nikdy nevíte, jaký život daný člověk žije. Jestli má problémy nebo ne. Snažím se proto mít pochopení a být laskavá, vždycky.
0 comments
Děkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)