Anonymní příběh #1
Jsem moc ráda, že s vámi můžu sdílet druhý příběh! Tentokrát si autor příběhu nepřál, aby bylo zveřejněné jméno a my to tedy plně respektujme. ♥ Já jsem si jen dovolila přidat diakritiku a článek nějak rozdělit do odstavců, jinak není nic upracováno.
Ahojky, chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. Jako třítýdenní miminko jsem šla na operaci kvůli střevům. Tělo mi nepřijímalo potravu a vše se vracelo zpátky do pusy, tudíž jsem hodně zvracela..
Jako malá jsem byla, ehm , nechci říct tlustá, ale asi to nijak jinak říci nejde... nastoupila jsem do školky, kde jsem meěla hodně kamarádů. Do školy jsem šla až v 7 letech, protože jsem se hůře soustředila.. nic mi ale nechybělo, tedy až na to, že padaly narážky na mou postavu, že jsem tlustá a měla bych se s sebou něco dělat, ale řekněme si na rovinu, není chytré tohle říkat dítěti s křehkou duší...
Po 5. třídě jsem šla na gymnázium a tam mi začala vadit moje váha. Přibližně v 7.-8. třídě jsem omezila rapidně jídlo a začala velmi cvičit... Připadala jsem si nechutně tlustá a bezcenná.
Také jsem získala novou kamarádku-žiletku. Byla to úleva ale celou dobu jsem věděla, že je to špatně. Poté jsem se svěřila naší tělocvikářce s tím, že mám problémy s jídlem a poté se to začalo řešit. Byla jsem kontrolována zda jsem snědla svačinu, oběd a zda už se neřežu.
V té době jsem šla poprvé k psychologovi. Byla jsem tam asi 2x a pak mi bylo lépe tak, jsem tam přestala chodit. Ale o pár měsíců se mi problémy vrátily a ještě v horší formě... nějak jsem to zvládala, ale pak nastal říjen minulého roku. Můj první panický záchvat se stal v tomto měsíci - na výměnném pobytě se školou v Itálii. Samozřejmě učitelům jsem nic neřekla... ale přiznala jsem se, že se chci zabít ze už dál nemůžu. Nenechali mě tu noc samotnou (za to jsem jim moc vděčna) a po návratu jsem to všechno musela říci mamce... Bála jsem se..
Řekla jsem jí to a udělala jsem dobře. Mamka mě pochopila a věděla, že musí začít rychle jednat. Objednala mě k psychiatrovi a ten mi předepsal léky, které ale bohužel zatím nezabírají. Připadám si bezcenná a dost často pláču a děla mi jakákoliv činnost problém, ale snažím se bojovat. Teď už s podporou, jak od učitelů tak i od rodiny.
Pevně věřím, že tenhle příběh někomu pomůže a zjistí, že na problémy není sám a že vždy se dá vyřešit. Chvalte se, buďte na sebe hodní a mějte se rádi ♥
Anonym
Já moc děkuju za to, že chcete i vy pomáhat a posíláte mi příběhy. Držím moc palce, ať už je to jen lepší a lepší! ♥
0 comments
Děkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)