Naše rovnice: mínus a mínus je naším plus
Vzali jsme se v letos květnu po dvouleté známosti. Náš vztah začal v podstatě tím, že jsme se k sobě asi 14 dní od prvního rande nastěhovali.
Tohle rozhodnutí vyplynulo tak trochu z nouze, ale nakonec se ukázalo, že vesmír ví co dělá (jako vždycky). Nadělil nám totiž intenzivní rychlokurz skutečného poznávání. Angínu.
Takže jsme první měsíc soužití, který většina párů tráví romantickými vycházkami a večeřemi při svíčkách, leželi v pyžamech, zpocení, smradlaví, opuchlí a v horečkách. To donutí člověka se odkopat, i kdyby nechtěl. Jenže nám to hrálo do karet.
Kde jste se poznali?
Ona:
On-line přes aplikaci Tinder. Myslím, že jsem ji měla nainstalovanou podruhé, tentokrát asi tak 1-2 dny, než jsme si poprvé napsali.
Ukončila jsem zrovna jeden delší vztah a odcházela od expřítele. Potřebovala jsem proto trávit víc času s jinými lidmi a protože jsem měla omezený okruh přátel spojený s ex, hledala jsem nové lidi a odreagování.
On:
Přes aplikaci Tinder. Já ji používal v průměru už snad dva roky. Nebylo to moje první rande z Tinderu, a ani první vztah z internetu.
Ještě při psaní v aplikaci jsme se hned shodli, že už jsme z randění i vztahů unavení, nechceme hrát žádné hry, a budeme k sobě zcela upřímní. Začátek vztahu jsme brali jako něco co je teď a tady, a nic od sebe neočekáváme, nic neplánujeme, o ničem nesníme. Možná i díky absenci jakéhokoliv očekávání nám to vyšlo a vychází dodnes.
Jak probíhalo seznámení?
Ona:
Až neuvěřitelně přirozeně. Ještě než jsme se sešli, vyjasnili jsme si v jaké životní fázi se oba nacházíme a že se nechceme vzájemně obelhávat a na něco si hrát. Jestli to má být jen o zábavě tak ať to oba víme, jestli v tom bude něco víc, tak ať to oba víme. Žádné hry, prostá pravda.
Při ohlédnutí zpět tohle rozhodnutí považuji za to nejšťastnější v mém životě. Na prvním rande jsem se nikdy necítila tak uvolněně, řekla jsem na sebe všechny divný věci, který se většinou tají a cítila se svobodná.
Na konci schůzky mi bylo smutno, že se musíme loučit. Muže jsem objala, protože pusa mi v tu chvíli přišla trochu moc, ale chtěla jsem nějak dát najevo tu obrovskou náklonnost, kterou jsem od první chvíle cítila.
On:
Sešli jsme v centru města v malé hospůdce-restauraci, dali jsme pivo a dobře se bavili, hlavně jsme se všemu smáli. Myslím, že důležitou roli sehrála ta dohoda o nehraní her. Mluvili jsme spolu otevřeně a chovali se zcela přirozeně. A nic se tím nepokazilo. Rychle jsme získali důvěru jeden v druhého. Potom jsme se prošli po městě v dešti a rozloučili se u tramvajové zastávky. Partnerka si dodala odvahy a na závěr mě objala. A tím to asi opravdu začalo.
Jak jste se cítili před i po prvním sexu? Mluvili jste spolu o tom? Byli jste otevření? Měli jste trému? Jaké byly pocity?
Ona:
Moc si nevzpomínám jaký byl samotný akt. Vzpomínám si, že jsme se oba těšili, protože bylo jasné, že to přijde, a taky na to, že muž byl trochu v křeči (natěšený). Mluvili jsme o tom, jaký dopad na výkon mohou mít jeho prášky.
Obecně myslím, že je důležitá otevřenost a taky nebrat se tak moc vážně. Je to jen sex, nikdo váš výkon nehodnotí, nikdo vás nesoudí. Jste tam jen vy dva.
Ať se děje cokoliv, mám na paměti, že za 1. se milujeme takoví jací jsme a za 2., že to má být příjemné a zábavné, žádné drama.
On:
Pocity asi nebyly jiné než při sexu s partnerkou bez psychických problémů. O sexu jsme spolu od začátku mluvili otevřeně, já třeba přiznal (varoval), že kvůli užívání antidepresiv nemusím dospět k vyvrcholení.
Musím ale dodat, že jsem časem zjistil, že s takovou partnerkou je sex mnohem svobodnější záležitostí než s někým „normálním“. Do ničeho se vzájemně nenutíme, a když něco selže, společně se tomu zasmějeme. O svých očekáváních mluvíme, často i kriticky vůči druhému, ale nikdy ne vyčítavě. Což jsem s nikým jiným asi nezažil.
Jak zvládá partner špatné období toho druhého, nebo špatné chvíle se svým partnerem?
Ona:
Vzhledem k tomu, že muž dlouhodobě užívá antidepresiva, jsou u něj deprese vzácností. Občas mám pocit, že mě tím jen nechce zatěžovat, že si zvládne pořešit sám v sobě mnohem víc věcí než já.
S čím ale bojuje často jsou různé výbuchy vzteku. Zdánlivé zbytečnosti ho někdy rozčílí natolik, že neartikulovaně zařve nebo se zakousne do polštáře. Časem jsem se naučila poznat, kdy je potřeba vyklidit pole a kdy je naopak nutné vztek zlomit láskyplnou náručí a něžnými doteky. Když to nepoznám, prostě se zeptám co potřebuje. Občas to nahání hrůzu. V takových chvílích jsem ráda, že sama vím, co dokážou divoké emoce a snažím se ho prostě jen chápat a milovat.
On:
Díky pravidelnému a trvalému užívání antidepresiv dobře a vyrovnaně, se zcela chladnou hlavou. Někdy se dokonce musím soustředit, abych se dovedl alespoň trochu vžít do špatných pocitů partnerky a pomohl jí hledat útěchu nebo řešení.
Někdy je lepší dát tomu druhému osobní prostor (soukromí, klid) i v těchto špatných chvílích. My jsme se naštěstí naučili si o něj říct i v těch nejvypjatějších chvílích. Což jen dokazuje, že je důležité spolu mluvit také o nepříjemných věcech a v nepříjemných situacích.
Bavili jste se o dětech?
Ona:
Mám dojem, že docela brzy bylo jasné, že muž je chce. Já v tu dobu nechtěla, otrávená z minulého vztahu tím, že mi přišlo nemožné žít v souladu, jsem nechtěla na svět přivádět další bytost, která by v tom nesouladu měla žít. To se ale změnilo. Žijeme teď v nádherné a vzácné souhře. Přála bych si, aby to zažil i někdo další.
On:
Myslím, že dlouhou dobu ne. Pak mi partnerka řekla, že je nechce a rozvedla svoje důvody. Nebylo jich málo a byly pochopitelné. Ale časem změnila názor, prý si to se mnou představit opět dokáže. No a dnes po dítěti toužíme oba a jsme na něj zcela připraveni.
Jak se navzájem podporujete? Jak o svých problémech spolu komunikujete?
Ona:
Komunikujeme otevřeně. A mluvíme spolu pořád. Někdy mám výčitky, že mého „vyrovnaného“ (rozuměj zapráškovaného) muže drtím svými výlevy. Obzvlášť teď, kdy jsem se po svatbě rozhodla vysadit antidepresiva i stabilizátory nálad, abych si vyčistila tělo a otevřela cestu miminku.
Je to pro mě někdy dost těžké, občas si v tom přijdu ztracená a sama, ale vždycky moc dobře vím, že je to jen momentální pocit, který zase odezní. Jsou pocity, kterým je potřeba věnovat pozornost, aby mě nerozložili, ale i takové, kterým tu pozornost ze stejného důvodu věnovat nesmím. Muž mi v tom pomáhá, často nastavuje zrcadlo tím, že se se mnou o některých věcech nebaví a tím mi pomáhá chápat, že jsou to jen výkřiky, za kterými stojí úplně jiné důvody.
Tohle vše ale vychází ze vzájemného poznání a respektu. Nikdy bych si netroufla vyignorovat problém člověka, kterého neznám moc dlouho, protože všechno může být důležité.
On:
Mluvíme o nich téměř denně. Tedy převážně partnerka. Je senzitivnější a vnímavější. Já už jsem několik let utlumen antidepresivy. Ale když je problém, snažím se ho řešit. Také už ale vím, že některé problémy je lepší neřešit a přejít je, protože jde o něco banálního a dočasného, prchavého. Přecházet problémy ale nesmíte cíleně! Je potřeba mít zkušenost z toho konkrétního vztahu, jedině tak dovedete určit, zda jde o něco, co jen překousnete a počkáte, až partnera jeho nálada/problém přejde, nebo jde o něco vážného s potenciálem trvalého ohrožení partnerovy pohody nebo dokonce celého vztahu, co musíte chtě nechtě řešit. Případně se v partnerově problému angažovat alespoň soucítěním, pohlazením, vyslechnutím.
Časem se taky naučíte rozpoznat, který negativní okamžik můžete ukončit humorem, tedy zesměšněním problému, a který byste takovým jednáním akorát zhoršili.
Tohle všechno ale můžete poznat jenom v trvalém vztahu. Pokud jste se právě seznámili, musíte se všem problémům věnovat s plnou vážností. Teprve za nějakou dobu postupně začnete automaticky rozlišovat co je a co není „řešeníhodný“ problém.
Je vůbec možné aby byl partner nápomocný během panického záchvatu?
Ona:
Někdy stačí málo. I když člověk s atakou nepotřebuje nebo nechce plnou přítomnost druhého, je dobré dát jasně najevo, že jste tam spolu, že situací vnímáte a říct „Jsem tu vždycky pro tebe.“, protože o tom je partnerství.
On:
Musí být nápomocný! V takové chvíli jde všechno stranou. Může to vypadat, že partner ve svém záchvatu vaši přítomnost ani nevnímá, ale vy tam prostě být musíte. A zkoušíte ho pevně obejmout, utřít slzy, podat vodu, udělat cokoliv co potřebuje a být s ním do té doby, než se situace uklidní.
Nechat ho v tom, jít si po svém, odejít… to by bylo partnerské selhání a brutálně by podkopalo partnerovu důvěru ve vás.
Když jste frustrovaní, jak si to na sobě zvládnete nevybíjet?
On:
Občas se stane, že si řekneme něco ošklivého, ale jsou to spíše přirovnání než vulgarismy apod. Obvykle, když jeden řekne tomu druhému něco zraňujícího, tak se ten druhý okamžitě ozve a dá jasně najevo, že tohle už mu nepřipadá ani konstruktivní, ani vtipné.
Věkem už nejsme puberťáci, takže umíme poznat, že jsme tomu druhému řekli něco, čím si jen vyléváme svou zlost nebo frustraci, ale podstatné je umět to nahlas přiznat. Není to lehké, ale když to přiznáte sobě i partnerovi, ideálně hned po vyřčení, tak se vyhnete tomu, aby se tyto křivdy usazovaly ve vašem vztahu jako vodní kámen a jednou váš vztah zcela zničily.
Pokud jsme přidušeni ponorkovou nemocí oba, snažíme se jít si z cesty, každý se věnujeme nějaké svojí činnosti. Někdy to také řešíme společností dalších lidí. Pozveme kamarády do hospody nebo k nám a ve společném rozhovoru dokážeme trochu utéct negativním pocitům a někdy frustrace přejde úplně, když se sejde dobrá společnost a je dobrá zábava.
Ona:
Souhlasím na 100 %.
Jen dodám, že sama vnímám ohromnou hodnotu takového uvědomění si vlastního „odflusnutí“, tedy jedovaté poznámky, která ani tak nesouvisí s tím co ten druhý dělá, jako s tím, co cítíte (co se stalo v práci, nebo s tím koho jste potkali cestou domů). Když se člověk naučí takové odflusnutí detekovat včas, stačí si ho jen zvědomit, nemusíte tím ubližovat tomu druhému a sami si můžete uvědomit, proč s vámi rezonuje zrovna tohle.
Jak velká byla svatba a jak velké byly obavy? Neměli jste strach, že jeden nebo druhý kvůli psychice nepřijde k oltáři?
Ona:
Svatba byla malá. Bylo nás asi 30. Jen nejbližší rodina a přátelé.
Nepozvala jsem nakonec ani svého otce, i když jsem původně chtěla. Při té představě, že tam je, mi nebylo dobře. Nestýkáme se roky. A i když jsem se s ním před svatbou sešla a představila mu svého partnera, ze setkání zcela jasně vyplynulo, že jeho přítomnost by narušila naši, a dost možná i jeho, duševní pohodu. Je fajn občas vykročit z komfortní zóny, ale ne ve svatební den. To si člověk prostě všemi možnými prostředky musí zařídit pohodu.
Svatba byla svobodná. Jediný pevně daný bod programu byl obřad. A všechno ostatní jsme nechali plynout.
Vybrali jsme si malý statek s obrovskou zahradou, kde jsme s těmi nejbližšími strávili krásný víkend plný pohody a veganského jídla. Místo jsme vybírali i podle dostatečného prostoru pro všechny, kteří by měli chuť si oddychnout od společného veselení. Lidé ze statku, kteří se o nás starali, byli naprosto dokonalí a dokonce nám jedna paní z personálu děkovala za možnost se této svatby účastnit. Nikdy prý nezažila víc pohodovou partu lidí. Možná to bylo i tím, že valná většina našich hostů trpí nějakým psychickým problémem. Navíc jsme byli dost namíchaní i z pohledu LGBT. Takže všichni přítomní byli dost otevření, osvícení a bez předsudků, což mohlo atmosféře prospět.
O tom, že by jeden nebo druhý nedorazil k oltáři jsem nepřemýšlela. Svému muži věřím, absolutně. I kdyby se stalo, že by ho pohltila panika, pochopila bych to. Ale nám se to nestalo. Já sice byla dost vzrušená, během obřadu jsem se chvěla. Myslela jsem na to jestli je ten třes cítit, ale když jsem se pak muže ptala, řekl, že žádný můj třes necítil.
Byl to nádherný víkend a kdyby to šlo, ráda bych to někdy zopakovala, třeba jako oslavu nějakého výročí.
On:
Že by partnerka nepřišla k oltáři mi připadalo jako sci-fi. Naprosto jí důvěřuji a náš vztah rozhodně není podobný filmovým a seriálovým scénářům.
Že by partnerka nepřišla k oltáři mi připadalo jako sci-fi. Naprosto jí důvěřuji a náš vztah rozhodně není podobný filmovým a seriálovým scénářům.
Hosty jsme si pečlivě vybírali. Kromě partnerčina otce jsme nepozvali moji starší sestru, s kterou se takřka nestýkám a také jsme se partnerčinou svědkyní dohodli, že její současný partner by nebyl vítán. Nebylo to jednoduché, dali jsme mu několik šancí aby nás přesvědčil, že naše negativní pocity z něj jsou předčasné ale nevyšlo to. Nějakou dobu jsme si mysleli, že se zas tak moc nestane, když ho pozveme. Ale trápilo nás, že by na naší svatbě byl někdo, koho moc nemusíme a kdo může svým chováním narušovat společnou pohodu. Nakonec jsme „bouchli do stolu“ a řekli, že to je naše svatba.
Sám jsem si se svědkyní domluvil schůzku, na které jsem se jí snažil v klidu, slušně a diplomaticky vysvětlit, co nás trápí. Moc mi děkovala, že jsem tak otevřený a že si toho váží. Uznala, že podstatné jsou naše pocity, když jde o naši svatbu.
Takže její partner na svatbě nebyl, ona ano a celý víkend byla naprosto úžasnou svědkyní.
Takže její partner na svatbě nebyl, ona ano a celý víkend byla naprosto úžasnou svědkyní.
Máte myšlenky na to, že by vztah se zdravou osobou byl lepší?
Ona:
Ne. Měla jsem vztahy s lidmi co si o sobě mysleli, že nemají žádný problém a že jsou normální. Ale za nejnormálnější a nejzdravější vztah považuji ten, který mám teď se svým mužem, co na tom, že jsem oba trochu na hlavu. :)
On:
Takové myšlenky mě doslova děší. Představa, že bych vedle sebe neměl svoji současnou partnerku, ale někoho „normálního“ je pro mě opravdu hororem. Normální totiž ve skutečnosti není nikdo. A kdo tak na první pohled působí, je často horší člověk než my, kteří užíváme léky.
Takové myšlenky mě doslova děší. Představa, že bych vedle sebe neměl svoji současnou partnerku, ale někoho „normálního“ je pro mě opravdu hororem. Normální totiž ve skutečnosti není nikdo. A kdo tak na první pohled působí, je často horší člověk než my, kteří užíváme léky.
1 comments
S manželem jsme už přes 13 let a stále mně nepřestane překvapovat. Tak třeba minulý měsíc, v době dky nám samozřejmě všechno klapá s nějakými výhradami, mně jen tak přes rozvoz květin začal posílat květiny do práce. Myslela jsem si prvně spolu s recepční že jde o nápadníka, ale on to je opravdu manžel.
OdpovědětVymazatDěkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)