Úzkostná porucha
Holka z blázince? Teď vám trochu popíšu, proč se na
blázinec občas cítím. Přijde mi to hodně osobní, ale zároveň to může pomoci
ostatním pochopit tyhle stavy.
Už skoro dva roky trpím úzkostnou poruchou. Co to vlastně je?
Lidé s úzkostnou poruchou se například vyhýbají určitým
situacím a místům, kde se necítí dobře. Mají problémy s komunikací s cizími
lidmi, ale podlé mé zkušenosti i s kamarády. Cítí, že potřebují u sebe
někoho, kdo jim při špatných stavech pomůže- zachrání je. Někdo má určitý
rituál, který musí opakovat, jinak se cítí špatně. Souvisí to s OCD.
My se ale budeme věnovat úzkostným stavům. Úzkostný stav je
velmi nepříjemný pocit při nějaké situaci. S tím souvisí i fyzické projevy
jako bušení srdce, špatné dýchaní, třes, pocit neklidu a slabost.
A teď se přesuneme k mému příběhu a pocitům.
Vždycky to možná bylo ve
mně. Od malinka jsem neměla ráda společnosti cizích lidí, rodinné oslavy a
schůzky. Nerada jsem chodila k doktorům a například něco vyřizovala.
Přitom jsem ale samozřejmě žila normální život.
Zvládla jsem střední školu, maturitu, přijímačky na vejšku, zápis
a pak – konec. Chytla mě úzkost a naprostá panika z toho, že bych měla na
školu nastoupit. Přitom to byla ČZU, fakulta životního prostředí, což by mě bavilo. Něco mě ale zastavilo. Řekla jsem si, že tedy na školu nepůjdu a půjdu
rovnou do práce. To už jsem cítila veliké obtíže. Přesto jsem si smluvila práci
na informačním centru. Už při schůzkách s mojí budoucí šéfkou, která byla
velmi milá, jsem měla problémy. Před schůzkou jsem byla hrozně vystresovaná,
unavená a bez síly. Obrečela jsem to, ale šla jsem. Vše už bylo domluvené a já
druhý den měla nastoupit. Celou noc jsem ale nemohla spát. Chodily mi hlavou
různé myšlenky, aby to bylo dobré, abych já byla dost dobrá….Přišlo ráno. Už
jsem cítila, že to nepůjde. Oblekla jsem se, namalovala, nemohla jsem se ale
třeba nasnídat. Žaludek jako na vodě. Už jsem měla odcházet z domova a
přišlo to. Panická ataka. Ohromný pláč, stres, klepání celého těla. Musel mě
utěšit můj táta, nezvládla jsem to sama. Práci jsem tedy odvolala a vyčerpáním
jsem usnula. A spala jsem skoro celý den. Přesně takhle mi to začalo. Kde byl
ten spouštěč? Do teď to nevím.
Nechtěla jsem si připustit, že bych mohla mít takový
problém. Delší dobu jsem se to snažila zvládat jen s mamkou, ale nešlo to.
Už jsme na to já i moje mamka byly krátké. Takže přišlo odhodlání k tomu,
že se objednám k psychiatričce. Opět první návštěva pro mě byla strašně
náročná, asi jako každá situace, kde nevím, do čeho jdu. Teď už to bude skoro 2 roky, co navštěvují
lékaře. Nějaký čas jsem chodila i k psychoterapeutovi.
Od té doby jsem si toho zkusila už hodně. S tím, že nezvládnu
práci souvisí návštěva ÚP. Můj tep při sezení a čekání na mou smluvenou schůzku
je vždy tak vysoký, až je mi špatně. Nohy mi nejdou a popravdě mi to ani moc
nemyslí. Bohužel součástí mého života se
staly „pilulky štěstí“. To už jsem vůbec nechtěla. Mít něco, bez čeho nemůžu
být. Není to dobře pro tělo, ale zatím to nejde jinak.
Skoro denně překonávám nějaké překážky. Bojím se různých
situací, takže se jim raději vyhýbám. Když nemám den, nejsem schopná odepsat
ani mojí nejlepší kamarádce nebo vzít sestře telefon. Když se přemůžu udělat
něco, co prostě není v mých silách, zbytek dne prospím. Mám i dny, kdy jsem nervózní vlastně bez
důvodu. Cítím se, jako bych měla jít složit nějakou důležitou zkoušku. Dřív jsem nedokázala komunikovat ani přes
mail, natož po telefonu. V tom už jsem se posunula a po mailu zvládám
komunikovat. Předtím jsem nebyla schopná si ho ani přečíst, ani odepsat a
stisknout tlačítko odeslat.
Dělám pokroky, ale pomalu. Chce to čas a spoustu práce na
sobě. Nikdy nevíte, čím si kdo prochází. O mě tohle moc lidí neví. Přitom je to
součást mě, pro ostatní ale těžko pochopitelná. Proto se budu snažit psát
tenhle blog i o tom, s čím se potýkám.
Jdu do toho!
Krásný večer <3 K.
0 comments
Děkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)