Už jsem se o nějaký kus v životě posunula, proto jsem se rozhodla udělat článek s mými pokroky během skoro 2 let boje s úzkostnou poruchou a sociální fóbií.
Je těžší žít s tím normální život, ale časem se dá všechno natrénovat a překonat. I když ještě nejsem úplně v pohodě, pozoruji hodně věcí, které jsem dříve udělat nemohla a teď to jde! Každý malý krůček je velký pokrok.

Nebyla jsem schopná komunikovat
Sociální fóbie není jen o osobní komunikaci. Jde i o komunikace přes sociální sítě a mobil. Dříve jsem nebyla schopná odepsat na e-mail a ani dokonce své nejlepší kamarádce. Prostě to nešlo. Raději jsem si dala mobil potichu a na počítači zavřela záložku s e-mailem. Nešlo mi tedy komunikovat s úřady, přáteli, příbuznými... Volání bylo nepřijatelné. 

Teď už díky prodávání obrázků z Clare painting jsem schopná komunikovat se zákazníky.  Odepíšu a to velmi ráda! S kamarády si chodím už i posedět (s těmi, se kterými to nedělá problém). To bylo pro mě předtím nepředstavitelné. 

Když přemýšlím přímo o osobní komunikaci, tak jsem schopná sejít se i s mými přáteli. Přiznávám, dává mi to občas problém a stále to nejde úplně se všemi, ale je to rozhodně lepší.
Dokonce jsem například nezvedla zvonek, když zvonila například pošťačka. Je to až úsměvné, když to teď píšu, ale byla to realita. Teď poštu vyřizuji běžně. :)
Nešla jsem sama k doktorovi, ale po tolika návštěvách mé psychiatričky a zkušeností s psychoanalytikem už to také zvládám. Jediné, co stále nezvládám, je úřad práce.

Celkově s tou prací a úřadem je to těžké. Ještě jsem nedošla do bodu, kdy bych byla schopná normálně pracovat, ačkoliv bych tak rááááááda. Moje tělo ale v tu chvíli dá stopku a je vymalováno. Věřím, že jednou přijde čas a najdu práci přímo pro mě a nebude mě to dostávat do úzkostných záchvatů. S tím, že nechodím do práce, samozřejmě závisí pro mě hrozná věc- úřad práce. Je to povinnost, ale.. Představte si, že nemáte zrovna empatickou paní zprostředkovatelku zaměstnání. Je vám 21 a nikdy jste nepracovali. Koukají na vás prostě skrz prsty. Nebo alespoň mě to tak přijde. Necítím se tam vůbec příjemně. Třeba si myslí, že nechce pracovat jako ostatní, ale tak to není. Jenže těžko se tomu třeba druhým věří. A já to chápu. Ten, kdo nezažil takové problémy, těžko uvěří, co všechno ty problémy opravdu obnáší. 

Proto bych byla ráda, abyste trošku změnili názor. Když někdo neodepíše a má určité problémy, není to tak, že s vámi nechce komunikovat nebo vás nechce vidět. Prostě to nejde. Není to pro něj v tu chvíli možné. Né každý, kdo nepracuje, to nedělá s úmyslem válet se doma. Když se s vámi nechce někdo sejít, prostě jen nemá den. Třeba za 2 dny už bude mít jiné pocity a půjde naprosto v pohodě. Existuje určitě spousta lidí, kteří takové problémy mají a vy to třeba ani netušíte. Chce to se o tom pobavit a ne hned člověka soudit. Ale na druhou stranu neříkám, že všichni kdo neodepisují atd. problémy mají. Prostě se jim třeba nechce :D Zaměřuji se na osoby, které nějakou poruchou trpí a snažím se vám přiblížit náš pohled na dané věci a co doopravdy může dělat problémy.

Toť myšlenka dnešního večera. :) Klidně mi napište, pokud i vy cítíte nějaké potíže nebo pokud vás něco zajímá.