Rozhovor s terapeutem
Všechny otázky jsem postupně sdílela na instagramu, ale pro lepší přehled je dám i na blog. Můj terapeut byl velmi ochotný a odpověděl mi na vaše otázky. Doufám, že byl tento dotazník pro někoho přínosem a dozvěděli jste se něco nového. :)
1. „Jak jste se dostal k práci terapeuta? Byl to vždy váš sen?“
Stát se terapeutem mým snem nebylo. Vyrůstal jsem v komunistickém státě a
mnoho toho o psychoterapii ani nevěděl.Vždy jsem ale věděl, že chci dělat něco
smysluplného. Zpočátku to byla ochrana přírody, pak jsem vystudoval práva (už v
demokratických podmínkách) a byl u založení linky důvěry pro seniory. Hodně
jsem se věnoval také průvodcovské činnosti (s batohem na zádech, po celém
světě, dobrodružně), kterou jsem od začátku vnímal jako cestu za sebou, jako
pouť. Ne jako cestu za zážitky. Kolem třicítky jsem se dostal k dílu hlubinných
psychologů, hlavně Carla Gustava Junga, také ale třeba Dostojevského... a bylo
jasné, že mám vlastně největší chuť (a mám pocit, že i dar) provázet lidi na
cestě ke svému středu, Jung tomu říkal "stávání se sebou samým". Byla
to cesta k psychoterapii. Začal jsme ji dělat až skoro ve čtyřiceti.
2. „Podle čeho se mám rozhodnout, jestli potřebuji terapeuta?“
To je velice subjektivní. Mě osobně stačí chuť, potřeba. Nemusí tam být žádný argument. Lidi často přivede do terapie naléhavost, a pak, když to co potřebovali vyřeší, a když zároveň poznají, co terapie je a co může nabídnout, zůstávají a nebo se opakovaně vrací. Pro dobrou péči o sebe, pro sebepoznávání, reflexi.
3. „Můžu mít terapeuta i bez toho, aniž bych chodila k psychiatrovi a brala antidepresiva?“
Samozřejmě. Podle mne by takových lidí mělo být víc a víc. Psychiatrie je důležitá, ale už tahá za záchranné brdy, práškuje, tedy řeší zvenku. Lidé by měli ideálně přijít do terapie dřív,než přijdou k psychiatrovi. Začít řešit zevnitř. Dodá jim to i tolik v životě potřebnou sebedůvěru. A důvěru ve vlastní schopnost vyléčení. Ostatně bez antidepresiv jde psychoterapie snáz.
4. „Proč si myslíte, že se lidé bojí chodit na terapie?“
Já myslím, že je to nevědomost. Kdyby věděli, co je čeká, myslím, že by
žádnou obavu neměli. Hodně tomu ale také přispívá stigmatizace profese, která
pochází ještě z minulého režimu. "Kdo využívá služby psychoterapeuta,
psychiatra, psychologa je blázen"... Psychoterapie je na straně svobody,
dialogu, nezávislosti...byla prostě nepřítelem totalitního komunistického
režimu. Obzvláště v normalizaci. Všichni měli být "normální". Jak ale
Klárko ukazujete i na svých tričkách - normální je nebýt normální. Normální je
být sám sebou. Tedy naprosto výjimečnou nezaměnitelnou a neopakovatelnou
bytostí.
5. „Jak poznám, kdy je terapie, na kterou chodím neúčinná a je potřeba zkusit
jiného terapeuta?“
Já bych dal nejvíce na sympatie a na kvalitu terapeutického vztahu. Kladl
bych si otázky typu - jsem přijímaný, jaký jsem? Mohu být v terapii autentický?
Cítím se bezpečně? Dal bych na "pocit z terapie". Výsledek se
dostaví, když je člověk dobrém terapeutickém vztahu a má trpělivost. Je
to spíše o tom, jak si dva "sednou" než o terapeutickém přístupu. Až
na výjimky si myslím, že metoda ještě nikoho nevyléčila.
6. „Když se na terapii cítím trapně a nedokážu se otevřít, mám změnit terapeuta nebo to tak budu mít vždy?“
Pocit trapnosti či studu je naprosto běžná věc. Nejprve je třeba získat v terapii pocit bezpečí a důvěry a pak teprve můžeme mluvit o otevřenosti. Řada lidí přinese něco, za co se stydí, třeba až po dvou, třech letech terapie. Za co se stydíme je logicky nejvíce chráněno našimi obrannými mechanismy. A zároveň je to něco, co potřebujeme sdílet, rozpustit, opustit. Tyhle věci chtějí čas.
7. „Vyhledávají pomoc terapeutů více ženy nebo muži?“
Mnohem více ženy, ale za poslední roky se to hodně mění. Já mám v terapii hlavně muže. Ani nevím, jak se to stalo. Je to možná tím, že ženy chodí na terapii k ženám i k mužům terapeutům, muži jdou snáze k chlapovi. A mužů terapeutů je méně než žen.
8. „Vyléčil jste už někoho/pomohl jste mu natolik, že ten člověk je už vyrovnaný?“
Spíše spokojený, vědomý, s pocitem, že je pánem ve svém domě, že je v
pořádku takový, jaký je, že vytváří lepší typ vztahů něž před terapií...s tím
vším už lidé křeslo opouštěli a já jsem za to vděčný. Obecným cílem terapie je
"stát se sám sobě dobrou matkou" nebo "internalizace
terapeuta". Vyrovnanost hrozí stagnací, snad i jakousi neživotností. Povaha
života je taková, že je nahoru dolů a my se tomu musíme umět přizpůsobit. Být
tady a teď, přítomný, bdělý, soustředěný...to má smysl.
9. „Pozorujete posun u svých klientů/pacientů?“
Jinak bych tu práci nedělal. Ale musím(e) vydržet i časy stagnace, nebo
dokonce regresu. Má-li nastat posun, třeba z pohledu toho, že člověk mění
navyklý způsob myšlení, má to nutně i zpětné rázy a naprosto běžné jsou
situace, kdy nějakou dobu je na jednom sezení vidět posun a hned na dalším
stagnace. Je to přirozený proces, než se něco změní, trvá to. Vždycky a u
psychiky to platí o to více. Jde většinou o problémy, které dlouho vznikaly.
Nemohou rychle zaniknout. To by bylo podezřelé. Tenhle tlak na rychlost a výkon
je poslední dobou cítit. Lidé se ptají po zázračných technikách. Já myslím, že neexistují.
10. „Z čeho vznikají panické ataky a jak z nich?“
O tom se vedou vleklé diskuse. Člověk s tendencemi k panikám zhodnotí pro
jiné únosnou životní situaci jako kritickou, nebezpečnou a jeho tělo začne
reagovat pudově - útěkem nebo útokem. Někdo podle pravidel setkání s medvědem -
ztuhnutím, hraním mrtvého.
Může to být reakce na trauma, ale také na opakující se nepřiměřené reakce
především blízkých v dětství a v dospívání. Jak z toho ven? To je velká otázka.
Terapeutický úkol je naučit se být víc sám u sebe, u svých vlastních pocitů,
důležitá je korektivní zkušenost, zažitá v životě nebo ideálně v chráněném
terapeutickém prostředí. Člověk s těmihle tendencemi by se měl ale také naučit
znát sám sebe, být na sebe hodný a nevystavovat se nadměrně či zbytečně
stresovým situacím.
11. „Jak těžké je diagnostikovat bipolární poruchu?“
Jak jsem psal - povaha života je nahoru dolů. Jsou lidé, kteří mají bipolární strukturu osobnosti. Vlastně jim to vyhovuje. Pokud to ale začne přesahovat meze, myslím, že se to snadno pozná a že není diagnostika tak těžká. Není to ale názor odborníka - já nejsem diagnostik ani jím nechci být - mám pocit, že by mi spíše překáželo v potřebné otevřenosti a dynamice terapeutického procesu.
12. „Děláte práci pro peníze nebo pro pomoc lidem?“
Já myslím, že tohle je profese, která se dělá srdcem, sebou. Popravdě nevěřím, že by motivace peněz mohla v téhle profesi fungovat a já ji určitě nikdy neměl. Ale motivaci "pomáhat" si člověk musí dobře prohlížet. Opakovaně. Je to závažné a důležité téma. Proč vlastně chceme pomáhat? Nereflektovaný altruismus většinou nepomáhá. Může naopak často ublížit. Pomáhá jen ten reflektovaný. Otázka peněz je důležitá v tom, že je to hodnotná profese a musí být také tak ohodnocena. Nedoceněný terapeut bude naštvaný terapeut a to je špatně.
13. „Neovlivňují „těžké“ případy vašich klientů váš osobní život?“
Terapeut je především člověk a lidskost je jeho hlavní nástroj. V terapii
jsem otevřený a je tu i pravděpodobnost, že i mne terapeutické setkání změní.
Jsem tedy i ovlivněný tím, s čím se v terapii setkávám. Samozřejmě těmi těžkými
příběhy a těmi, které se dotýkají nějak i mých vlastních témat o to více. Tady
se vracíme k otázce sebepéče. Mám na to nástroje, aby mne to neovlivňovalo
více, než je dobré.
14. „Terapeut pomáhá tolika lidem. Kdo ale pak pomáhá jemu?“
Terapeut má supervize, intervize (setkání s kolegy), balintovské skupiny, často se vrací do vlastní terapie. A musí myslet na to, že to, v čem obecně podporuje své klienty (jungovská analytická terapie používá termín analyzand) platí především pro něj. Dobrá péče o sebe je condico sine qua non terapeutické profese.
15. „Máte i vy svého terapeuta?“
V tuto chvíli ne, ale měl jsme jej ještě před rokem. A zase se určitě do
nějaké terapie "podívám". Patří to k životu a růstu terapeuta.
3 comments
Skvělej nápad udělat rozhovor s terapeutem. Spoustu podobných otázek jsem si vždy sama pokládala a už vím na ně odpověď. Hrozně ráda se k těm otázkám a odpovědím vracím a čtu je znovu a znovu :)
OdpovědětVymazatJéé tak to mam velkou radost! :)
VymazatUpřímně obdivuju tyhle lidi. Ať se jedná o klinické psychology, kteří mají praxi v nemocnicích, nebo terapeuty s jakýmkoliv zaměřením od psychického zdraví až po páry nebo sexuální poradny. Příběhy, které si vyslechnou, musejí být šílené. Já bych z toho byla už asi na prášky. Nebo spíš na tinktury, abych byla přesná. Prášky nemám moc ráda a raději vždycky sáhnu po přírodní alternativě. :)
OdpovědětVymazatDěkuji za Váš čas. Pokud chcete, zanechte komentář. :)