Holka z blázince

Ahoj!

Je rok 2020 a já jsem sepsala můj příběh tak, jak na něj koukám teď zpětně. Teď, když už jsem o kus dál. Teď, když už vám můžu předat nějaké zkušenosti, informace, cokoliv si budete přát.

I tohle jsme já.

Můj příběh začíná už tak v 5 letech, kdy jsem poprvé nezvládala přes svůj stud například popřát někomu z rodiny, jezdit na návštěvy a prosazovat se ve společnosti. To ale ještě nikdo netušil, že to mohou být známky nějaké psychické poruchy, netušila jsem to ani já sama. Každý to bral tak, že jsem neprůbojná a stydlivá.

Základní škola byla bez problémů. S nástupem na střední školu se mi stav hodně zhoršil, jen to nikdo nevěděl. Všechny svoje stavy a pocity jsem tajila. Dojížděla jsem každý den na Střední odbornou školu civilního letectví. Možná vás hned napadne, jak je to super, že musím mít spoustu zážitků a že ze mě bude letuška. Nenene. Musím říct, že 4 roky na střední jsem si vyloženě protrpěla. Extrémně jsem se bála praxí, které jsme měli jednou týdně na letišti a kde jsem musela komunikovat s klienty. Nikdo si ale nevšiml, že mám nějaké problémy. Nedávala to znát a brečela před praxemi na záchodech. Bylo mi zle od žaludku. Jezdila jsem proto na letiště asi o hodinu dříve, abych se pak stihla dát dohromady. Spolužáci si mysleli, že je všechno v pohodě. Nebylo. Sebrala jsem ale všechny své síly a úspěšně dokončila střední školu složením maturitní zkoušky.

Vždycky jsem chtěla jít na vysokou školu, a tak jsem šla na přijímací zkoušky na obor, který jsem si myslela, že mě konečně bude naplňovat. Zkoušky jsem zvládla, byla jsem přijata a dokonce jsem ještě došla i na zápis. Bohužel ten všechen prožitý stres – od mala až po zápis na vysoké škole – se mi střádal na hromádku a bylo jen otázkou času, než se ta hromádka sesype.

A stalo se. Když už bylo oficiální, že na školu nastoupím, místo radosti přišel strach. Strach z nového, strach z toho, že opět budu trpět stejně jako na střední škole. Strach z toho, že budu muset zapadnout, zvládnout praktická cvičení a nakonec zápisy a zkoušky. Při téhle představě se mi zhroutil svět. A zhroutila jsem se i já. Dostala jsem svou první panickou ataku. Nástup na školu jsem ze zdravotních důvodů zrušila a tak začal můj boj, který svádím se světem a hlavně sama se sebou dodnes.

Dlouhou dobu jsem si nechtěla přiznat, asi jako každý člověk, že bych vůbec nějakou pomoc potřebovala, ještě tím spíš, že jsem introvert, a tak svěřovat se někomu se svými pocit, myšlenkami a stavy bylo pro mě nepředstavitelné. Při první velké panické atace mi došlo, že to prostě bez odborné pomoci nezvládnu. Při panické atace máte opravdu pocit, že nemůžete dýchat, třesete se, buší vám srdce jako o život. Potřebovala jsem se opravdu nutně poradit.

Bylo pro mě těžké přijmout to, že můj život žiju s lehkým omezením. To, že se musím naučit zvládat situace, které jsou pro „běžné lidi“ naprosto, dá se říct, primitivní.

Nejtěžším okamžikem byla právě jedna z atak. Byla jsem se podívat na tanečních kurzech v našem městě. Necítila jsem se vůbec dobře, ale jelikož jsem mezi kurzisty měla bratrance, snažila jsem se tam vydržet a nedat na sobě nic znát. Byla tam celá moje rodina a já si myslela, že kdybych to nezvládla, zklamala bych jak sebe, tak je. Po skončení tanečních jsem už při chůzi do auta pociťovala obtíže. Začala mě hrozně bolet záda. Jakmile jsem nasedla do auta, spustil se mi okamžitě nezastavitelný pláč. Dořídila jsem domů (naštěstí cesta trvá maximálně 10 minut). Když jsem přišla do obývacího pokoje, přišla ta pravá ataka, kterou jsem v sobě tak dlouho zadržovala. S neustálým pláčem a hrozným vyčerpáním jsem si lehla na pohovku. Začalo mi hrozně bušit srdce, třásla jsem se a rychle jsem dýchala. Tělo jsem měla zkroucené v křeči. Zablokovala se mi záda a já se nemohla pořádně ani nadechnout. Začalo mě brnět okolo úst. Mamka mě musela obkládat studenými ručníky a trošku mě „propleskávat“. Nakonec do mě dostala XANAX, což je prášek pro tzv. rychlou pomoc. Když začal zabírat, pomalu se mi uvolnilo tělo, mohla jsem se napít a nakonec jsem vyčerpáním usnula.

Když to vezmu z druhé strany, tak v mém blízkém okolí se setkávám většinou s pochopením a hlavně s překvapením, jelikož nikdo netušil, do té doby, než jsem to veřejně začala sdílet na instagramu, že se potýkám až s takovými problémy. Ale samozřejmě jsem slyšela i reakce jako „Nechápu, čeho se tak bojíš.“, „Vždyť ti nic není.“, „Každý má problémy, ono to přejde.“ a tak podobně. Od ostatních lidí dostávám kladné reakce, podporu a to mě motivuje k tomu, abych bojovala a moje zkušenosti předávala dál. Hodně lidí mi už napsalo a děkovalo za mou stránku, že jim pomáhá v tom necítit se osaměle. Že našli někoho, kdo je chápe a má podobné problémy a oni se tak necítí sami. Já osobně jsem hodně empatický člověk a vím, že tohle opravdu není sranda.

Kdybych mohla něco změnit, tak by to bylo to, že bych to určitě začala řešit dřív. Netajila bych svoje pocity. Nenastoupila bych na školu, na kterou jsem nechtěla. Bez tohohle všeho bych ale nebyla tam, kde jsem a nepomáhala bych tak dalším lidem. Takže to prostě do mého příběhu a života patří. Když se najde někdo, kdo má podobné problémy, tak u mě má vždy veškerou podporu. I když si momentálně přijdou třeba sami, nepochopení a na pokraji sil, tak mi věřte, že je nás spousta a všichni bojujeme. Zvládáme to prostě tak, jak to nejlíp jde. Každý je jiný a každý má jiné životní tempo.

Já, i když jsem empatická a kamarádská, tak jsem trochu změnila pohled na lidi. Nikdy nevíte, jaký život daný člověk žije. Jestli má problémy nebo ne. Snažím se proto mít pochopení a být laskavá, vždycky.

No comments

1 comments

Reaguji na jeden komentář, který se objevil na instagramu pod mým příspěvkem

"Co by měl člověk říct jinak a jiného? Jak má pomoci někomu, kdo takové problémy má?"

Proto bych ráda z mého pohledu řekla, jak třeba můžete reagovat, pokud člověka s psychickými problémy máte ve svém okolí. 😊

Podle mě naprostým základem je VYSLECHNOUT. Často i když se snažíme vysvětlit to, co se nám v hlavě odehrává (a věřte mi, že často to ani my sami nevíme), tak se setkáme s reakcemi, které nejsou úplně příznivé. Zkuste hned nezlehčovat danou situaci. Nedělejte z problému nějakou maličkost, protože pro každého jsou problémy jinak velké.

Další rada není sice úplně lehká, ale ZKUSTE SE DO NÁS VŽÍT a trochu si představit problém z naší strany. Proč se nám to asi děje. Proč takhle reagujeme. Když se někdo vám blízký necítí dobře, určitě o něm u něco víte. Jaký je, jak reaguje, jak se chová. Zkuste jen maličko zapřemýšlet hlavou té druhé osoby.

ZKUSTE SE ZEPTAT, CO BY MOHLO POMOCI. Většinou když mi je špatně, tak nejsem úplně schopná říct všechno, co si myslím. Často se uzavřu ještě víc a říkám si "Co kdyby se zeptal/a, jestli nechci třeba na procházku?". Jenže ten druhý člověk to neví, že já si to myslím, samozřejmě. Proto zkuste otázku, jestli je něco, co by v tuto chvíli pomohlo. Třeba zkuste sami něco nabídnout. Možná už jste tuhle situaci spolu zažili. Zavzpomínejte, co pomohlo.

Jak ti můžu pomoct?
Je něco, co bys chtěl/a teď dělat?
Je něco, co by ti momentálně pomohlo?

U NĚKTERÝCH SITUACÍ ZKUSTE PŘEDPOKLÁDAT, ŽE BUDOU STRESOVĚ NÁROČNÉ a proto se jim buď vyvarujte nebo alespoň předem s danou osobou, která má třeba sociální fobii, proberte, co se všechno může stát. Jak to bude probíhat. Kam se půjde. Zkuste co nejvíc detailně vymyslet scénář. My totiž často v hlavě máme hned ty nejhorší scénáře a nenapadne nás jiná volba. Už vůbec né nějaké lepší.

BUĎTE OPOROU. Jakkoliv. Obejměte. Zkuste říct, že bude vše dobré, že to společně nějak zvládnete. Jakákoliv vlídná slova nejsou nikdy na škodu.

Jsme tu pro tebe.
Spolu to zvládneme.
O mně se můžeš opřít.
"Nechci tě zatěžovat." - "Klidně mě zatěžuj."
Neopustím tě.
Pojď, chci tě obejmout.

Mně osobně třeba udělá radost nějaké PŘEKVAPENÍ. Nějaká MALIČKOST, když si řeknu, že na mě druhý člověk myslel, když to pořizoval a chtěl, abych se cítila líp. Něco, co vždycky potěší.

Zkuste sledovat nějaké blogy, instagramy, dokumenty, číst články a knihy, které pojednávají o problému, který může nastat u někoho, koho znáte. Existuje na to i spousta podcastů. Opravdu dnešní doba tomu už hodně napomáhá a každý si tak alespoň malou část nemoci může načíst.

Berte na vědomí, že psychická nemoc není naše volba. Je to nemoc jako každá jiná.

Případně, že by problém byl opravdu velký, zkusila bych navrhnout odbornou péči s tím, že samozřejmě pomůžu se vším, s čím bude třeba.

Klidně do komentářů napište další tipy. 😊

S láskou, K.

1 comments

Tuhle otázku jsem dostávala poměrně často, a tak jsme se začala pídit o tom, jak to vlastně je. Hodně lidí vystraší, když jim psychiatr nebo jejich lékař sdělí, že by pomohlo předepsat antidepresiva. Proč se toho ale všichni tak bojí? Pak existuje druhá skupina lidí, která je toho názoru, že antidepresiva jsou pouze výmysl a na náš mozek působí placebo efekt. Jak to ale je doopravdy?

Našla jsem článek z roku 2018, kde se píše, že "nedávno publikovaná meta-analýza zahrnující dosud nepublikovaná data z celkem 522 studií potvrdila, že 21 nejčastěji používaných antidepresiv je při zvládání akutní deprese efektivnější, než podání placeba." Na této studii se pracovalo 6 let a bylo do ní zahrnuto 116 477 pacientů.

Všichni určitě víme, že antidepresiva cílí na náš mozek, přesněji řečeno na receptory v mozku. Antidepresiva působením na tyto receptory ovlivňují dostupnost a množství látek, které regulují různé psychické projevy (nálady).

Existuje spousta druhů antidepresiv. Nejčastější dvě skupiny jsou antidepresiva - SSRI a SNRI

Skupina SSRI - Serotonin Selective Reuptake Inhibitor, neboli selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. Zvyšují množství serotoninu na synapsi (spojení svou neuronů) Léky patřící do této skupiny bývají předepisovány nejčastěji. Předepisují se například na úzkost, posttraumatickou stresovou poruchu, obsedantně kompulzivní poruchu, panickou poruchu a další.

Skupina SNRI - Norepinefrine Reuptake Inhibitor, neboli selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu. Předepisují se na úzkosti, bipolární poruchu, diabetickou neuropatii, sociální fobii, panickou poruchu, chronické bolesti kloubů a svalů a další.

Neurotransmitery jsou chemikálie, které nervové buňky uvolňují, aby „mluvily“ s jinými nervovými buňkami. Neurotransmitery lze také nazývat chemickými posly.

Zpětné vychytávání je proces, při kterém je neurotransmiter reabsorbován zpět do nervové buňky, jakmile stimul prošel. SSRI i SNRI jsou typem inhibitoru zpětného vychytávání, což znamená, že zabraňují reabsorpci neurotransmiteru zpět do nervové buňky, která jej uvolnila. To znamená, že neurotransmiter zůstává po delší dobu v mezeře mezi dvěma nervovými buňkami (mezera se nazývá nervová synapse). Zdroj:drugs.com

Pokud vám lékař předepsal antidepresiva, je dobré vědět, že:

- účinek AD se projeví po 10 - 14 dnech

- je nutné pravidelné uživání

- není doporučeno po dobu užívání AD užívat alkohol

- není dobré AD jednorázově vysadit, může dojít ke zhoršení stavu. AD se vysazují vždy postupně.

Samozřejmě i antidepresiva, stejně jako spousta jiných léků, mají vedlejší účinky. To bývá podle mě jeden z mnoha důvodů, proč se lidé bojí antidepresiva užívat. Nejčastěji po AD může být třeba špatně od žaludku, ale po nějaké čase to samo odezní. Já osobně jsem nikdy neměla s žádnými AD nějaké velké problémy. Troufám si dokonce říct, že jsem neměla skoro žádné problémy. Hodně lidí se také bojí, že vám AD změní osobnost. Což je ale velký mýtus, protože AD nijak nemění a neovlivňují osobnost člověka.

Vše samozřejmě proberte se svým lékaře.Nebojte se ho zeptat na otázky a vaše obavy.

Já jsem udělala jen takové shrnutí, jak to vlastně funguje. 😊Za sebe můžu říct, že jsem souhlasila s užíváním AD, abych na sobě mohla pracovat. Díky lékům zvládám určité situace, které by mi běžně vyvolaly panickou ataku. Já takhle jsem schopna si natrénovat nějaké postupy, které pak budu DOUFÁM používat v klidu i bez léků.

Aktuálně beru Venlafaxin 150 mg a 3x denně Lyricu 150 mg. Nestydím se za to, že léky užívám. Bere je tolik lidí, o kterých ani nevíte. Lidé se za ně často stydí a berou to jako své selhání. NAOPAK! Pokud jste pod dohledem lékaře, neselhali jste, ale svěřili jste se do rukou odborníka a to je znamení, že na sobě chcete pracovat.

1 comments

No comments

O mně

Důležité odkazy

Rubriky

Facebook

Nejčtenější

Archiv